Legendární hudebník Ivan Král (68) se zapsal do historie světového rocku. Proslavil se jako baskytarista v kapele Patti Smith, Davida Bowieho a Iggyho Popa i jako autor filmové hudby.
Jako vznikalo vaše album Always?
V době, kdy za mnou v Praze přišli Warner Brothers s nabídkou nového alba, jsem byl uprostřed psaní a produkování jiných projektů. Naštěstí mám skoro vždy nějaké skladby v záloze, tak jsem se podíval do svého katalogu a vybral písně, které o mně hodně vypovídaly v té chvíli. Chtěl jsem, aby byly písně syrové, jak je to jen možné – takové, jak jsem je zaznamenal doma ve svém studiu.
Prý jste téměř celé album nahrál sám…
Na albu Always není mnoho dohrávek. Ke dvanácti skladbám, které jsem vybral, jsem najal bubeníka a inženýra Tina Grosse z Detroitu a s jeho pomocí jsme natočili album během deseti dní. Rozhodl jsem se tak i z toho důvodu, že bohužel, kdykoliv jsem použil více hudebníků, došlo ke zpoždění v nahrávání, brzdily mě pozdní příchody i příliš mnoho nových myšlenek. Chtěl jsem tomu všemu zabránit.
Díky albu Always se nyní vracíte do Čech. Jaké jsou vaše pocity ze zdejšího publika?
Mám velké štěstí, že mohu s českým a slovenským publikem mluvit v rodném jazyce a já si toho, kde jsem se narodil, velice vážím. Naposledy jsem vystupoval na festivalu Benátské noci a nakonec v Malostranské besedě v Praze letos v červenci. Ten poslední koncert byl obzvlášť unikátní. V klubu to doopravdy šlapalo, bylo v něm úplně plno. Přišli diváci, kteří ještě na Rock and Roll nezapomněli.
Do vašich osmnácti let jste žil v České republice. S hudbou jste se potkával od malička. Jako pětiletý jste složil první píseň. Vzpomínáte si na ni?
Jako kluk jsem si obzvlášť zamiloval Chopina a J. S. Bacha, tehdy jsem složil kratičkou písničku v B-molu.
V roce 1966 jste odjel s rodiči do Ameriky. V té době jste měl hudební skupinu, hráli jste jako předkapela Olympicu, píseň kapely byla nasazena v tehdejší Top 10. Muselo být pro vás těžké opustit svoji kapelu...
Skupina se jmenovala SAZE. Pro mě to v šestnãcti letech znamenalo úplně všechno. Dělat předkapelu Olympicu pro mě znamenalo obrovský osobní úspěch. O té skladbě, která se dostala na Top 10, jsem se dozvěděl z časopisu Melodie a od mé kapely. Jmenovala se Pierot. Byl to rok 1966. To jsem ovšem už byl několik týdnů v USA. Chtěl jsem se kvůli tomu vrátit zpět do Československa, poněvadž jsem neměl tušení o politické situaci ve světě. Jenom Kennedy mi připadal hezčí než kterýkoliv prezident ve východním bloku.
Měl jste pak možnost sledovat, co se děje v Československu? Jak se vede třeba skupině Olympic, Dežovi Ursinymu, jak se zde vyvíjí bigbít?
Po roce 1968 jsem neměl možnost sledovat, co se u nás děje. Veškerá pošta a noviny nám byly zakázány.
Jak rychle jste se pak zorientoval a vyhledal hudební příležitosti v Americe?
Najít tu správnou kapelu nebo správné hudebníky bylo a je vždycky velice obtížné. A v té době, v roce 1967, jsem byl 600 km od New Yorku, neboli ve vesnici s překrásnou univerzitou. Většina muzikantů chtěla hrát Led Zeppelin, Jimiho Hendrixe, Credence Clear Water Revival nebo Black Sabbath. Originály? Zapomeň na ně! Tak jsem hrál hudbu jiných.
A když jste se vrátil do New Yorku?
Zpátky do New Yorku jsem přišel v roce 1970. Město bylo plné kapel, které neuměly hrát a byly líné cvičit. Jediná kapela, která uměla hrát rock and roll byla z Wayne County. A moje kapela Luger byla nanic. Z kolegů se vykrystalizovali zloději a lháři, tak jsem ji po dvou letech rozpustil. Začal jsem hledat kapely, s kterými bych hrál. Jedna z prvních byla Blondie s Debbie Harry.
Ví se o vás, že jste přes den pracoval a po večerech hrál. Jak jste to zvládal?
Moji hudební kamarádi hodně ponocovali. Já jsem nemohl, měl jsem zaměstnání. Pracoval jsem v kanceláři pro Beatles, kde jsem musel být od devíti ráno do šesti večer každý den.
Sedmdesátá léta byly v Americe ve znamení glam rocku. Nejdřív jste hrál jeden rok s Blondie, poté začal spolupracovat s Patti Smith, se kterou jste fungoval pět let. Co vás napadne, když se řekne sedmdesátky?
Když se řeknou sedmdesátky? Pro mě to byla doba velice romantická a naivní, bylo mi 23 let. Dále si vzpomenu na vydání první desky Horses, první koncerty v klubech a později po čtyřech letech i stadiony. Můj sen se stal skutečností.
Brzy jste navázal spolupráci s dalšími skvělými hudebníky, mezi kterými figuruje Iggy Pop, který si vás vyhlídl do své kapely na jednom z mnohých muzikantských večírků, dále muzikanti jako David Bowie, Bono Vox nebo třeba Simple Minds…
S Iggym, kterého jsem znal od roku 1973, to bylo nejlepší se vším všudy. Bowieho jsem znal z newyorských klubů. Později, v roce 1979, kdy jsem pracoval s Iggym na Albu Soldier, jsme se doopravdy sblížili. Simple Minds natáčeli ve stejném studiu a David je využil v písni Play IT Safe. Bona a Edge uznávám z doby, kdy o ně nikdo nestál, a oni se snažili prorazit v USA v malých klubech, kde jsem se na ně chodil dívat.
V čem byla jiná osmdesátá léta?
Kolem roku 1984 jsem měl pocit, že se celý hudební průmysl žene rychle někam jinam. Hodně společností krachlo, spousta kapel vymizela a přišly heavymetalové kapely v nylonu a MTV. Začalo být důležité prosadit se jako hezoun. Měl jsem chuť se na to všechno vykašlat.
Což se naštěstí nestalo. Pak po roce 1989 jste začal navštěvovat vlast. Jak si vzpomínáte na návrat do rodné země?
Musím se přiznat, že jsem zprávám ve světových novinách nevěřil a měl jsem pocit, že mě v Praze zavřou. Začal jsem tedy Bratislavou a později jsem přišel i do Prahy. Zdálo se mi, že obě města byla zdevastovaná a lidi morálně zcela vyčerpáni.
Brzy jste navázal spolupráci s Davidem Kollerem, Danem Bártou a dalšími zdejšími umělci…
Já oba, Davida i Dana, moc respektuji, především pro jejich talent a tvrdou práci.
Album skupiny Lucie, Černý kočky mokrý žáby, které jste produkoval, se stalo deskou roku, ale i deskou dvacetiletí. Přivezl jste album mezi své americké přátele?
V Americe neumějí poslouchat rock and roll v cizí řeči. Jediné skladby, které se dostaly do top 100, jak si pamatuji, byly dvě. Jedna z Japonska a druhá myslím z Mexika. Kámoši jsou zde slušní a desku by určitě poslouchali, ale rozumět textu je zde velice důležitá věc. Skoro 50%.
Vy jste se během své kariéry podílel na víc než sto deskách! To je víc, než si někteří lidé poslechnou za celý život. Víte, kolik jich bylo?
Ten počet desek určitě budete vědět vy, já jsem je nikdy nepočítal.
Které jsou vaše srdeční záležitosti?
Moje srdcovky jsou čtyři desky s Patti Smitovou, pak Party s Iggy Popem a poslední je moje CD Always.
Jsme moc rádi, že jste dosáhl tak velkých úspěchů. Děkuji za rozhovor.
autorský text, zveřejněno v mePASS: http://www.mepass.cz/clanky/1476-velky-navrat-legendarniho-hudebnika-ivana-krale
