čtvrtek 27. května 2021

DJ Schwa: „Miluju desky a nejraději bych hrál jen z nich.“

Rozhovor s Michalom Růžičkom aka DJ Schwom vznikol pre pražský kultúrny magazín Metropolis v marci 2015. Printový, a neskôr aj online projekt známy ako MEPASS, o rok neskôr zanikol. Dnes som na tento starší rozhovor natrafila a povedala som si, že by bola škoda nezdieľať ho v online priestore. Okrem iného v ňom spomíname Boiler room, o ktorej sme v tej dobe v Prahe snívali. V decembri 2018 na prvej pražskej Boiler room Schwa odohral hodinový set. 


DJ Schwa je jedním z nejúspěšnějších českých dýdžejů s mezinárodní reputací. V roce 2014 byl zařazen mezi 100 nejlepších deephousových umělců světa podle serveru Traxsource, jeho deska Soul Machine (Beef Records) patří mezi 50 nejlepších alb roku 2012 (DJ Mag) a jeho tracky hrají ti největší z největších. Prahu čekal čtvrtý dil Warehouse Party Komiks, kterou Schwa pořádá společně s Lumierem a Fattym M. Headlinerem byl David August.  

Před pár dny jsi oslavil v Chapeau Rouge své třicátiny. Jak se povedla oslava?
Povedla se moc. Chapeau Rouge je můj domácí podnik. Měl jsem na ní rodinné příslušníky i kamarády. Mejdan byl až do rána. Zahrál jsem si na něm já i dva kamarádi z Austrálie, které jsem pozval: Christian Vance a Mike Callander. Mike je DJ a producent, který mě bookuje v Austrálii, takže jsem mu to chtěl trošku oplatit. On měl narozeniny týden po mně, takže jsme je oslavili spolu. 

Máš slušně našlápnutou kariéru. Myslíš, že je to tím, že jsi jako dvacetiletý odjel do Austrálie? Nevím, jestli je to tím. Ale určitě bych každému doporučil vycestovat, co nejdřív to jde, a získat zkušenosti venku. Dalo mi to opravdu hodně. 

Vydáváš muziku, produkuješ, hraješ a organizuješ párty. Jsou to spojené nádoby, pro někoho v tom však není úplně zřejmý rozdíl. V čem se liší produkování a dýdžejing? 
Ne každý DJ je i producent. DJ přijde do klubu nebo do rádia a pouští písničky, které má, nebo je mixuje na párty a vytváří z jednotlivých skladeb set. Když produkuješ, tak pracuješ na místě, jako jsme teď (pozn. redakce – rozhovor probíhal v nahrávacím studiu), a vymýšlíš nové tracky, tedy písničky, které bys pak chtěl vypustit do světa nebo zahrát na akci. Takže vytváříš materiál pro sebe nebo pro další dýdžeje. 


Hraješ z CD i z vinylů. Máš to hozeno tak, že CD jsou tvé vlastní věci?
Tak různě. Jsou to buď mé věci, nebo věci, které nemůžu sehnat na deskách. Miluju desky a nejraději bych hrál jen z nich, ale hodně věcí se na deskách sehnat nedá. A hlavně bych si nemohl s sebou vzít vše, co potřebuju, protože to bych musel vozit náklaďák desek. 

Odmalička ses pohyboval v hudebním prostředí, táta má nahrávací studio, kde ses potkával s osobnostmi z pop music. Vzpomínáš si, jak ti učarovala elektronická hudba?
Bylo to díky bráchovi, který měl na kazetách věci od Iggyho Popa, If, Underworld a Leftfield. Já jsem si je od něho nahrál a poslouchal jsem je furt dokola. Bavilo mě, že ta muzika je jiná než ta akustická, fascinovaly mě nové zvuky, které pro mě byly jako z vesmíru. Byl to úlet. Hodně jsem v té době také poslouchal Radio 1. Vlastně jsem ani neznal lidi, kteří by poslouchali něco podobného, takže jsem si na základce připadal trochu jako z jiného světa. Pak jsem šel na první párty do Radosti. Tam hrál Pavel Krejdl a hodně mě začalo bavit syrové techno a dýdžejing jako takový. 

Kdy pak začala tvá dýdžejská kariéra?
My jsme v té době ve studiu neměli gramofony, z kterých bych mohl mixovat. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, jak to funguje. To jsem zjistil až potom, když jsem se přes kamarády dostal ke gramcům a začal jsem si kupovat desky. To bylo na střední. Proběhly nějaké domácí house párty a začal jsem hrát v malých barech a organizovat nějaké menší akce. Chtěl jsem hrát, věděl jsem, že mě nikdo nebookne, tak jsem se snažil zajistit si hraní sám. V té době mě bavil psytrance, goa trance a všemožné úlety. 

Pak ses rozhodl, že pojedeš do Austrálie?
To bylo po maturitě. Vděčím za to rodičům, kteří mi de facto řekli, že jedu. Já jsem ani pořádně nevěděl, do čeho jdu. Táta mi říkal, že když oni byli za bolševika v mém věku, tak nemohli vycestovat, naučit se jazyk a hrozně jim to pak chybělo, proto chtěli, abych cestoval, a rozhodli se, že mi pomůžou. Já jsem v té době nevěděl, co chci dělat, na jakou vysokou jít. Nedala se tu studovat muzika a všichni mi říkali, že muzikou, jakou mám rád, se nikdy nemůžu uživit, tak jsem do Austrálie odjel i proto, abych zjistil, co vlastně chci dělat. A tam jsem zjistil, že se muzikou živit můžu. Nakonec bylo z toho výletu sedm let. 

V Austrálii jsi potkal i producenta a dýdžeje Nicka Westa, se kterým jste založili Beef Records?
Ještě před Beef Records jsem v Česku dělal label Tribal Vision, kterým jsem se reprezentoval v Austrálii. Díky tomu jsem tam získal první hraní. Když jsem pak byl v Austrálii, tak spolupráce na Tribal Vision nebyla možná. Proto jsem se rozhodl, že si založím svůj label a že Tribal Vision zůstane Michalovi Slaterovi. S Beef Records jsem se zase hudebně posunul trochu jinam. S Nickem jsme se potkali na jedné akci a dali jsme se dohromady. Původně to bylo tak, že Nick chtěl u nás vydávat nějaké věci, ale když mi poslal dema, tak se mi moc nelíbila. Říkal jsem mu, že tohle je moc progressive nebo toto by mělo být víc do houseu, do techna, a on pak říkal: „Hele, když jsi tak chytrý, tak přijď ke mně do studia.“ A začali jsme spolupracovat. 

Měli jste celkem raketový start. Záhy jste pod hlavičkou Beef Records začali hrát na akcích po celém světě. Jaký je rozdíl v tanečních scénách v zahraničí a u nás? 
Hlavní rozdíl je právě v tom, jak říkáš, že to mělo raketový start. Je to o tom, že když tam lidé něčemu věří, tak do toho jdou, ať to stojí, co to stojí, a přesně taký přístup měl Nick a takový přístup mají lidé tam nebo třeba v Americe, v Anglii…. Jdou do toho naplno, a když se i ty hodně snažíš, tak se ti ty dveře opravdu otevřou, třeba i v té Austrálii, která je hodně propojena s Asií. Na začátku jsme jezdili hrát dost do Japonska, pak i do Evropy, kde nás brali jako ty z té Austrálie. Prostě najednou se otevřela spousta dveří, které by se asi neotevřely, kdybych zůstal tady. Je to i tím, že v Sydney se míchají kultury ze všech koutů světa, a je to znát, což mi v Praze vždycky chybělo a chybí, ale postupně se to zlepšuje.


Myslíš si, že by měla Praha třeba šanci na pobočku Boiler Room?
Určitě. A myslím si, že je to jen otázka času. Jde o to, abychom my měli co nabídnout jim. Aby tady byl dostatek talentovaných lidí, kteří zaujmou. Jde o projekty a producenty, kteří mají jméno za hranicemi. Když to jde v Polsku, tak to půjde dříve nebo později i u nás. A myslím si, že lidé jsou, akorát to musí trochu vyzrát. Česká scéna teď prožívá zajímavé hudební obrození. Vydávají se tu zajímavé desky – třeba od kluků z Endless Illusion – a je tady spoustu zajímavých DJů i VJů, producentů, promotérů a dobrých mejdanů a všude je narváno. Teď po letech taneční scéna opět začíná fungovat.

Kde tě baví hrát nejvíc? 
Teď tady. Ale před pár dny sem se vrátil z Austrálie a vždy, když se tam vrátím, tak si říkám, že se tam znovu přestěhuju. Mě to vždycky baví tam, kde zrovna jsem. Nepatřím k lidem, kteří by nadávali na místní poměry a snili o životě někde jinde. Prostě jaký si to uděláš, takový to máš. Já jsem spokojený tam, kde zrovna jsem. Od roku 2011 jsem v Praze, ale jezdím do Austrálie vždy tak na měsíc na dva v roce.

Kromě vydavatelství Beef Records se tvé jméno spojuje i s Shades Of Gray...

Beef Records je vydavatelství. Firma, která vydává muziku. Shades Of Gray je umělecké jméno naší producentské dvojice s Nickem Westem a jako Shades Of Gray vydáváme i na jiných labelech.

Několikrát jsi v rozhovorech mluvil o tom, že Australané více paří i přes den… Jak sis zvykl na naše noční párty?
U nás zatím kultura denních akcí není. Chybí mi ta atmosféra denních parties, kdy je hezky a lidé se sejdou už ráno a odpoledne tancují a baví se. Tady, když se něco děje přes den, tak lidé přijdou v šest, v osm začnou tancovat a v deset jsou naštvaní, že to končí. Lidé tady nejsou zvyklí tancovat, když je světlo, stydí se odvázat, reagovat na muziku začnou, až když se setmí. Snad se to postupem času zlepší.

Máš nějaké oblíbené domácí dýdžeje, na které jdeš třeba zapařit, když zrovna nehraješ?
Kluci z Endeless Illusion jsou skvělí, Click Joe je výborný DJ, Dimitry hraje zajímavé věci, Fatty M je dobrý DJ a bavič, výborné sety dokáže zahrát i Lumiere a skvěle hraje i Izraelec žijící v Praze Elad… Taky mám rád dýdžeje Trávu.


Tebe v Praze můžeme vídat hrát v různých klubech i na speciálních eventech. Jeden z nich, Warehouse Party Komiks, pořádáš. Byla jsem na dvojce, moc povedená párty, jen ten bordel, co se venku nadělal… Pro tebe asi velký kulturní šok po návratu z Austrálie…

Taky mě to štvalo. Tohle musí ohlídat promotér akce, protože lidi samotné to nenapadne. Proto je potřeba extra lidi, kteří se o toto postarají a to sklo i plast budou sbírat. Plus to bylo tím, že se tam tehdy ocitlo hodně lidí, kteří nepřišli na párty, nechali si přinést drink a pak popíjeli před podnikem. My jsme pak dva dny uklízeli…. Je to o lidech i tom, aby organizátoři lidem slušně naznačili, že to není cool. Vždy mě zaráží i to, když je nějaká párty třeba na parníku a lidi zahazují vajgly do řeky.

Momentálně s Lumierem a Fattym M chystáte čtvrtý Komiks. Podle čeho vybíráte místo konání akce?
U Komiksu je důležité, abychom tam mohli mít svůj bar, což u spousty míst nejde, protože mají vlastní bar a vlastní produkci. Snažíme se vybírat zajímavý prostor, do kterého se vejdou všichni lidi, a hledáme místa, kde se akce nedělají a jsou netradiční. Nechceme Komiks dělat v klubech, ve kterých se každý víkend něco děje. Proto hledáme, galerie, warehousy, opuštěné sklepy. Teď bude v bývalém bránickém pivovaru, což je barák, který je zajímavý tím, jak vypadá zvenku, je z konce 19. století, i tím, jak vypadá uvnitř – akce bude na místě, kde se kdysi skladoval slad.

V Komiksech koncepčně spojujete výtvarnou stránku s hudební. Jaké máte reakce publika?

Snažíme se vždy propojit uměleckou složku, ať je to třeba graffiti, klasická malba, nebo sochy a videomapping s hudební složkou tak, aby se navzájem doplňovaly. Máme na to velmi dobré ohlasy i ze zahraničí, kde takových akcí taky není mnoho – buď se jde do galerie, kde jsou všichni sofistikovaní, anebo se jde na mejdan a tam všichni kalí. My se to snažíme skloubit. Proto začínáme brzy, neformální vernisáží, a pak postupně, nenásilně přidáváme muziku, dá se víc nahlas, ztmaví se a postupně to přejde do párty.

Jaké umělce uvidíme na nejbližším vydání?
O projekce a videomapping se postarají Oko 3. Petr Hájek z Chemistry Gallery zajišťuje sochy a umělecká díla, která tam budou v prostoru fungovat s videoprojekcemi. A bude tam i Jakub Janovský z AVU, který bude na jednu ze stěn vytvářet své abstraktní dílo.

Na jakého hudebního headlinera se můžeme těšit?
Bude to David August, talentovaný DJ z Hamburku, který teď žije v Berlíně, jezdí po celém světě, kde hraje s top jmény. Má asi rok nebo dva do dokončení konzervatoře. David nehraje DJ sety, ale hraje live. Je to hodně zajímavé, propojuje různé vlivy a žánry dohromady – prvky jazzu, elektronické i folkové muziky. Fatty M na něm byl a říkal, že to bylo skvělé. I Boiler Room, který vydal, stojí za to. Ohlasy lidí, když jsme vypustili jeho jméno, nás hodně překvapily a potěšily – reagovali jak lidi z klubových, tak z neklubových sfér. Takže se těšíme, že se na Komiksu sejde mix cluberů, umělců a zajímavých lidí.



foto: archiv DJ Schwa