Jaké byly začátky elektronické taneční scény, které u nás Petr Votava alias DJ Tráva formoval?
Tvoje oficiální kariéra DJe se vyvíjí 20 let.
Je to víc. Hraju od ´91, takže skoro 25, ale je pravda, že živnost na hraní mám 20 let.
Vzpomínáš si na moment, kdy ses rozhodl, že budeš hrát z desek?
Ovlivnily
to dvě věci. Jednak jsem navštívil Brighton, kde jsem zažil setkání
fanoušků taneční scény snad z celé Anglie. Druhou věcí bylo to, že mě
vyhodili z Bunkru, což byl rockový klub a já jsem v něm hrál techno.
David Urban, dneska D Smack U Promotion, tehdy odešel na protest se
mnou. V té době jsme začali dělat večírky v Roxy.
Počátky tvé kariéry jsou tedy spjaté s dnes již neexistujícím Bunkrem. V něm ses učil mixovat?
Probíhaly
tam začátky mixování vůbec – byl tam jenom jeden gramofon (smích) a pak
tam byly cédéčka a kazeťáky. Takže já jsem se učil hrát tak, že jsem
pustil cedéčko a na gramofonu jsem srovnal rychlost. Když jsem pak
poprvé stál v Roxy před dvěma gramofony, tak to byla pro mě troška
španělské vesnice. Takhle jsme se učili všichni. Jediný gramofon
Technics byl v Bunkru. Pak, v začátcích Roxy, jsme se učili hrát, dělat
party a fungovat na této scéně.
V té době ještě nebyly parties zaběhnuté
jako dnes – já sama jsem zažila šok, když jsem se jako mladá punkáčka
ocitla na taneční party a líbilo se mi to. Kamarádi se mi tehdy smáli,
že jsem „diskofilní“. Jaké byly reakce lidí na tuto muziku z tvého
pohledu?
Reagovali dost rozdílně.
Zpočátku po mě házeli půllitry, nadávali, co to hraji za monotónní
muziku – to se dělo i u Zoufalců, kde jsem hrál ještě před Bunkrem.
V Bunkru jsem pak byl cca dva roky a šel jsem z něho na hodinu.
Pak
po nějaké době, začali vycházet časopisy specializující se na taneční
scénu. Na Tripmag mnoho lidí dobře vzpomíná. Tvé kompilace, které v něm
vycházeli jako příloha, mnozí opatrují jako poklad. Četl sis v něm?
Začali
vycházet kolem ´98. Do druhého čísla jsem namíchal modré cédéčko, to
byl dokonce přelom ´99/´2000. Těm cédečkám předcházelo asi 5 let hraní.
V Roxy jsem hrával minimálně jednou nebo dvakrát v měsíci. Nejdřív byl
Shake – to jsem se spojil s kamarády Jardou Krampolem, Michalem Loutkou a
Petrem Hoškem a dělali jsme to společně. V té době nebylo tolik lidí,
co by dělalo tuhle muziku, všichni jsme se znali, tak jsme se spojili a
udělali si klubovou noc. Kolem ´97 – ´98 jsem si pak udělal vlastní
party MIX. A jestli jsem ty časopisy četl? Na rovinu? Ne. Nebralo mě, že
lidi, kteří ho vytvářeli, podléhali komerčním tlakům. Ty pozdější čísla
byly spíš pro puberťáky a mně v té době bylo třicet. Ale dneska
s odstupem času vidím, že ten časopis měl obrovský dosah. Kdybych si to
uvědomoval tehdy, tak bych spoustu věcí udělal jinak.
Co tím myslíš?
Bylo
to období, kdy jsme se stranili politiky. Měli jsme plné hlavy drog a
rytmu. V té době se vytvářely zákony, s kterými teď nemůžeme hnout…
Mysleli jsme si, že si vytvoříme vlastní kulturu a budeme žít mimo tyto
věci. To byla chyba.
V Roxy jsi působil několik let, pak si se ze scény ztratil. Proč?
Měl
jsem bouračku a byl jsem deset měsíců v nemocnici. Další rok a půl byla
rekonvalescence. Pak jsem se k hraní vrátil a rozhodoval se, co dál.
Jestli půjdu jako DJ komerční cestou, nebo si to budu dělat po svém. Já
jsem nikdy nechtěl být králem diskoték, od té doby jedu svůj model
undergroundu.
Nyní se do Roxy vracíš oslavit své narozeniny. Můžeme čekat nějaké speciální hosty?
Můj
extra host bude zvukový mág Martin Eyerer, jeden ze dvou majitelů
RiverSide Studia v Berlíně, kteří jsou muzikou tak deset let před námi.
Oproti našim podmínkám je to něco jako jiná planeta.
V čem je ten rozdíl?
V
technice, v zkušenostech a v celkovém přístupu. V porovnání s Němci
jsme začínali stejně. První acidky jsme dělali kdysi U Melouna v
´88/´89, kdy naběhlo tak 50 lidí, zamklo se a tancovalo se celou noc. A
to bylo ještě za bolševika. Dá se říct, že pak jsme asi do roku 2000
drželi světový krok, vydávali jsme desky, jezdili jsme po světě a spíš
jsme kulturu vynášeli, než donášeli. Když jsem hrál poprvé v Americe,
tak se mě tam ptali, prosím tě, co to hraješ za muziku? To není ani
techno, ani trance, ani house. Co to prosím tě je?
Co jsi hrál?
Mix
techhousu, dubu a nějakých mých abstrakcí. Ale s odstupem času je vidět
v Německu větší vývoj kulturnosti na taneční scéně jako u nás. Němci to
dokázali ukočírovat tak, že se jim z toho nestala diskotéka, ale
inteligentní klubová zábava s dokonalým zvukem. Nemají to tak komerční
jako to máme tady.
Na tvé narozeninové party taky pokřtíš nové CD. Bude to deephousový projekt?
Půjde-li
všechno, jak má, pokřtíme novou studiovou desku Lazy Lizard, což je
projekt s kamarádem Ristem, kterému jsme se věnovali poslední dva roky.
Je to deep techhouse poslechovka – já tomu říkám hudba do auta.
Jak dlouhý set teď v Roxy odehraješ?
Bude mít dvě hodiny. Od jedenácté do jedné já, do tří Eyeyer, pak bude hrát DJ Raidem a od čtyř zase já.
Na tuto party přijdou i "staří clubbeři". Bude to svým způsobem i dojemné. Těšíš se na to?
Jo,
moc. Od známých, kteří x let nikam nechodí, mám slíbeno, že tam
přijdou. Tak jsem zvědavý, kdo všechno se objeví. Těším se, že potkám
lidi, které jsem dlouho neviděl. Těším se na kamarády, kteří přijedou
z Jižní Ameriky i na další lidi, co přijedou do Prahy, s kterými jsme
vyrůstali, ale teď se moc často nevídáme.
Nesmíme zapomenout na mladší, nové publikum, noví nadšenci do taneční muziky.
Za
poslední rok se mi začalo stávat, že na mě začaly chodit mladší
partičky. Zvláštní pro mě je, že tím, jak nevyrostli na cédéčkách
z Tripmagů a nezažili devadesátky, jsem pro ně překvapením – takže
zažívám znovu to co před dvaceti lety, že znovu někdo objevuje Trávu.
Musím říct, že jsem příjemně překvapený, že chodí mladí lidi.
Dnes
si lidi mnohem víc vybírájí, na jakou party půjdou. Nejedná se už jen
vysloveně o taneční muziku - lidi rádi poslouchají sety na cloudech nebo
na živém streamování.
To jsou lidi, kteří si opravdu vybírají, a těch je málo. Ostatní jsou líní a poslouchají rádio.
Tahle
hudba je ale svébytná a najde si své posluchače i mimo hlavní proud
médií. Třeba v jednom setu zazní něco, po čem se pak lidi pídí, díky
čemu narazí na zdroj, na jiného DJe.
Těch
je ale opravdu málo. Je to dáno vývojem společnosti u nás i ve světě.
Doba je víc komerční a víc spotřební. Lidi i k hudbě přistupují
spotřebně. Třeba jednou za mnou přijel DJ, že chce se mnou hrát, že má
20 giga muziky. A to je kámen úrazu – kvantita, ne kvalita. Kdyby mi
řekl, že má doma 20 000 desek… Já mám na party nějaké požadavky. Když
hraju z digitálu, hraju vlastní věci anebo hraju z desek. Pak když hrají
po klubech tihle cédéčkoví DJs, tak se deformuje i publikum.
V tvých setech často vytváříš atmosféru díky etno prvkům, slyšíme v nich vibrafony, zvonečky. Chceš tím, něco říct?
Používám
nástroje, které vytvoří vibraci, jakou chci. Proto mám rád etno věci.
Mají v sobě spirit, který dokáže lidi dostat do vnitřního transu. Nechci
hrát hitovky, i když by to bylo mnohem jednodušší. Já mám blíž
k indiánům než k diskotékám (smích). Pro mě je hudba zvuk a vibrace.
Používat je pouze pro zábavu se mi zdá jako plýtvání energií.
A pak lidi s přehledem pošleš do budoucnosti.
To už je jenom jejich ego a jejich spirit. Já jim dám jenom tu startovací raketu. Jak si ji uřídí, to je jejich osobní věc.
Ráda se ptám hudebníků, jestli mají raději malé klubové prostředí nebo velké publikum. Jak tohle máš ty?
Je
v tom velký rozdíl. Nejvíc jsem hrál pro 45 000 lidí a bylo mi to dost
nepříjemný. Mockrát jsem hrál pro 10 000 nebo 15 000 a nebavilo mě to.
Z jednoho prostého důvodu. Kdyby tam bylo 20 000 mých kamarádů, tak je
to v pořádku. Ale tam je 20 000 názorů, každý chce slyšet něco jiného.
Mnohem lepší i kvůli energii, komunikaci, zpětné vazbě DJe s lidmi jsou
menší kluby. Roxy je pro mě maximum. I to by mohlo být menší.
Z pražských klubů je pro mě optimální Dance Floor v Chapeu Rouge. Tam se
mi hraje nejlíp, když pustím basy, tak je i cítím.
Jaká akce se ti vybaví, když řeknu nejlepší party?
Těch
dobrých party byla děsná spousta. Ale jasně, mám pár, které byli
výjimečné. Do čelního laloku mám vrytý jeden letní festival, co dělal
Pepa Sedloň, na jezerech za Prahou. Vystupovali tam tehdy Chemical
Brothers a potom jedna party, když hrál Bushwacka v Roxy se mnou na
MIXu. Přišlo asi 2500 lidí a tam měl premiéru jeho megahit Love Story.
To byla pro mě nezapomenutelná party, na které všechno fungovalo.
Jakou muziku poslouchá DJ Tráva?
Když
dělám muziku celou noc, tak pak moc muziku poslouchat nemusím. Ale
třeba před týdnem jsem se koukal na koncert Clash, který vytáhli
z nějakého archivu. Když doma poslouchám muziku, tak si pustím třeba
Dead Can Dance.
Taneční muziku si nepouštíš?
Moc
ne. Kromě podcastů u vybraných labelů, abych věděl, co se děje. To mě
ale zajímá spíš po technické stránce. A slabost mám už asi 15 let na
vzpomínaného Bushwacku. Taky mě baví poslouchat německý underground.
Jak často jezdíš do Německa?
Několikrát za rok.
Jdeš si tam i zapařit?
Jo. Nedávno jsem byl na mejdanu ve Watergate i v Berghainu. Jednou za čas jdu do klubu, ať to vidím i z té druhé strany.
V
poslední době se ze zahraničí do Prahy vracejí mladší DJs, kteří se
naučili hrát třeba v Německu nebo v Anglii. Sleduješ současní českou
taneční scénu?
Sleduju. Třeba DJ Schwa
– s tím se kamarádím. Bude pro mě dělat remix. On je pro mě taková
první vlaštovka z nové generace DJů. Cítím u něho talent i píli.
A jaké máš profesní plány do budoucna ty?
Tím,
že mi teď vyjde album Lazy Lizard, ukončuju jednu práci a začíná mi
práce na mé sólové desce, kterou mám rozdělanou a vyjde někdy na podzim.
To jsou dvě mety, které mám na letošní rok. Pak když je udělám, tak se
seberu a „uteču“ někde do lesů, rozmýšlím i nad tím, že odjedu na nějaký
čas do Indie. Víš, mě baví hrát, já bych nejraději hrál každý den, ale
ty věci okolo mě drtí – řešení s promotéry, cestování na hraní, z hraní.
Svým způsobem je zázrak, že dělám DJe, protože nejsem komunikativní,
družný nebo extra společensky založený. Já jsem spíš pravý opak. Chápeš…
Takže si občas připadám jak schizofrenik. Na jedné straně bych chtěl
utéct někam do pralesa, zahodit telefon a comp, a na druhé straně ten
počítač využívám každý den. Ale za ta léta, co to dělám, se na spoustu
věcí dívám jinak.
Jak se na to díváš?
Nepřipadám
si chytřejší, ale zkušenější. Některé situace jsem si prošel několikrát
a zjistil jsem, jak fungují, že občas musíš vystoupit z toho kruhu…
Proto když jsem hrál po bouračce, tak jsem hrál asi rok a pak jsem zase
asi na rok přestal. Dostával jsem se do cyklu, v kterém jsem byl před
bouračkou a tenhle způsob života jsem nechtěl. Místo toho, abych se
vrátil do Prahy jako king, jsem začal hrát po malých klubech a znova se
hledal.
autorský text, zveřejněno v mePASS, foto: archiv DJ Trávy, http://www.mepass.cz/clanky/1721-dj-trava-slavi-v-roxy-padesatku-rozhovor