Tvoje oficiální kariéra DJe se vyvíjí 20 let.
Je to víc. Hraju od ´91, takže skoro 25, ale je pravda, že živnost na hraní mám 20 let.
Vzpomínáš si na moment, kdy ses rozhodl, že budeš hrát z desek?
Ovlivnily to dvě věci. Jednak jsem navštívil Brighton, kde jsem zažil setkání fanoušků taneční scény snad z celé Anglie. Druhou věcí bylo to, že mě vyhodili z Bunkru, což byl rockový klub a já jsem v něm hrál techno. David Urban, dneska D Smack U Promotion, tehdy odešel na protest se mnou. V té době jsme začali dělat večírky v Roxy.
Je to víc. Hraju od ´91, takže skoro 25, ale je pravda, že živnost na hraní mám 20 let.
Vzpomínáš si na moment, kdy ses rozhodl, že budeš hrát z desek?
Ovlivnily to dvě věci. Jednak jsem navštívil Brighton, kde jsem zažil setkání fanoušků taneční scény snad z celé Anglie. Druhou věcí bylo to, že mě vyhodili z Bunkru, což byl rockový klub a já jsem v něm hrál techno. David Urban, dneska D Smack U Promotion, tehdy odešel na protest se mnou. V té době jsme začali dělat večírky v Roxy.
Počátky tvé kariéry jsou tedy spjaté s dnes již neexistujícím Bunkrem. V něm ses učil mixovat?
Probíhaly tam začátky mixování vůbec – byl tam jenom jeden gramofon (smích) a pak tam byly cédéčka a kazeťáky. Takže já jsem se učil hrát tak, že jsem pustil cedéčko a na gramofonu jsem srovnal rychlost. Když jsem pak poprvé stál v Roxy před dvěma gramofony, tak to byla pro mě troška španělské vesnice. Takhle jsme se učili všichni. Jediný gramofon Technics byl v Bunkru. Pak, v začátcích Roxy, jsme se učili hrát, dělat party a fungovat na této scéně.
Probíhaly tam začátky mixování vůbec – byl tam jenom jeden gramofon (smích) a pak tam byly cédéčka a kazeťáky. Takže já jsem se učil hrát tak, že jsem pustil cedéčko a na gramofonu jsem srovnal rychlost. Když jsem pak poprvé stál v Roxy před dvěma gramofony, tak to byla pro mě troška španělské vesnice. Takhle jsme se učili všichni. Jediný gramofon Technics byl v Bunkru. Pak, v začátcích Roxy, jsme se učili hrát, dělat party a fungovat na této scéně.
V té době ještě nebyly parties zaběhnuté
jako dnes – já sama jsem zažila šok, když jsem se jako mladá punkáčka
ocitla na taneční party a líbilo se mi to. Kamarádi se mi tehdy smáli,
že jsem „diskofilní“. Jaké byly reakce lidí na tuto muziku z tvého
pohledu?
Reagovali dost rozdílně. Zpočátku po mě házeli půllitry, nadávali, co to hraji za monotónní muziku – to se dělo i u Zoufalců, kde jsem hrál ještě před Bunkrem. V Bunkru jsem pak byl cca dva roky a šel jsem z něho na hodinu.
Pak po nějaké době, začali vycházet časopisy specializující se na taneční scénu. Na Tripmag mnoho lidí dobře vzpomíná. Tvé kompilace, které v něm vycházeli jako příloha, mnozí opatrují jako poklad. Četl sis v něm?
Začali vycházet kolem ´98. Do druhého čísla jsem namíchal modré cédéčko, to byl dokonce přelom ´99/´2000. Těm cédečkám předcházelo asi 5 let hraní. V Roxy jsem hrával minimálně jednou nebo dvakrát v měsíci. Nejdřív byl Shake – to jsem se spojil s kamarády Jardou Krampolem, Michalem Loutkou a Petrem Hoškem a dělali jsme to společně. V té době nebylo tolik lidí, co by dělalo tuhle muziku, všichni jsme se znali, tak jsme se spojili a udělali si klubovou noc. Kolem ´97 – ´98 jsem si pak udělal vlastní party MIX. A jestli jsem ty časopisy četl? Na rovinu? Ne. Nebralo mě, že lidi, kteří ho vytvářeli, podléhali komerčním tlakům. Ty pozdější čísla byly spíš pro puberťáky a mně v té době bylo třicet. Ale dneska s odstupem času vidím, že ten časopis měl obrovský dosah. Kdybych si to uvědomoval tehdy, tak bych spoustu věcí udělal jinak.
Reagovali dost rozdílně. Zpočátku po mě házeli půllitry, nadávali, co to hraji za monotónní muziku – to se dělo i u Zoufalců, kde jsem hrál ještě před Bunkrem. V Bunkru jsem pak byl cca dva roky a šel jsem z něho na hodinu.
Pak po nějaké době, začali vycházet časopisy specializující se na taneční scénu. Na Tripmag mnoho lidí dobře vzpomíná. Tvé kompilace, které v něm vycházeli jako příloha, mnozí opatrují jako poklad. Četl sis v něm?
Začali vycházet kolem ´98. Do druhého čísla jsem namíchal modré cédéčko, to byl dokonce přelom ´99/´2000. Těm cédečkám předcházelo asi 5 let hraní. V Roxy jsem hrával minimálně jednou nebo dvakrát v měsíci. Nejdřív byl Shake – to jsem se spojil s kamarády Jardou Krampolem, Michalem Loutkou a Petrem Hoškem a dělali jsme to společně. V té době nebylo tolik lidí, co by dělalo tuhle muziku, všichni jsme se znali, tak jsme se spojili a udělali si klubovou noc. Kolem ´97 – ´98 jsem si pak udělal vlastní party MIX. A jestli jsem ty časopisy četl? Na rovinu? Ne. Nebralo mě, že lidi, kteří ho vytvářeli, podléhali komerčním tlakům. Ty pozdější čísla byly spíš pro puberťáky a mně v té době bylo třicet. Ale dneska s odstupem času vidím, že ten časopis měl obrovský dosah. Kdybych si to uvědomoval tehdy, tak bych spoustu věcí udělal jinak.
Co tím myslíš?
Bylo to období, kdy jsme se stranili politiky. Měli jsme plné hlavy drog a rytmu. V té době se vytvářely zákony, s kterými teď nemůžeme hnout… Mysleli jsme si, že si vytvoříme vlastní kulturu a budeme žít mimo tyto věci. To byla chyba.
V Roxy jsi působil několik let, pak si se ze scény ztratil. Proč?
Měl jsem bouračku a byl jsem deset měsíců v nemocnici. Další rok a půl byla rekonvalescence. Pak jsem se k hraní vrátil a rozhodoval se, co dál. Jestli půjdu jako DJ komerční cestou, nebo si to budu dělat po svém. Já jsem nikdy nechtěl být králem diskoték, od té doby jedu svůj model undergroundu.
Nyní se do Roxy vracíš oslavit své narozeniny. Můžeme čekat nějaké speciální hosty?
Můj extra host bude zvukový mág Martin Eyerer, jeden ze dvou majitelů RiverSide Studia v Berlíně, kteří jsou muzikou tak deset let před námi. Oproti našim podmínkám je to něco jako jiná planeta.
V čem je ten rozdíl?
V technice, v zkušenostech a v celkovém přístupu. V porovnání s Němci jsme začínali stejně. První acidky jsme dělali kdysi U Melouna v ´88/´89, kdy naběhlo tak 50 lidí, zamklo se a tancovalo se celou noc. A to bylo ještě za bolševika. Dá se říct, že pak jsme asi do roku 2000 drželi světový krok, vydávali jsme desky, jezdili jsme po světě a spíš jsme kulturu vynášeli, než donášeli. Když jsem hrál poprvé v Americe, tak se mě tam ptali, prosím tě, co to hraješ za muziku? To není ani techno, ani trance, ani house. Co to prosím tě je?
Bylo to období, kdy jsme se stranili politiky. Měli jsme plné hlavy drog a rytmu. V té době se vytvářely zákony, s kterými teď nemůžeme hnout… Mysleli jsme si, že si vytvoříme vlastní kulturu a budeme žít mimo tyto věci. To byla chyba.
V Roxy jsi působil několik let, pak si se ze scény ztratil. Proč?
Měl jsem bouračku a byl jsem deset měsíců v nemocnici. Další rok a půl byla rekonvalescence. Pak jsem se k hraní vrátil a rozhodoval se, co dál. Jestli půjdu jako DJ komerční cestou, nebo si to budu dělat po svém. Já jsem nikdy nechtěl být králem diskoték, od té doby jedu svůj model undergroundu.
Nyní se do Roxy vracíš oslavit své narozeniny. Můžeme čekat nějaké speciální hosty?
Můj extra host bude zvukový mág Martin Eyerer, jeden ze dvou majitelů RiverSide Studia v Berlíně, kteří jsou muzikou tak deset let před námi. Oproti našim podmínkám je to něco jako jiná planeta.
V čem je ten rozdíl?
V technice, v zkušenostech a v celkovém přístupu. V porovnání s Němci jsme začínali stejně. První acidky jsme dělali kdysi U Melouna v ´88/´89, kdy naběhlo tak 50 lidí, zamklo se a tancovalo se celou noc. A to bylo ještě za bolševika. Dá se říct, že pak jsme asi do roku 2000 drželi světový krok, vydávali jsme desky, jezdili jsme po světě a spíš jsme kulturu vynášeli, než donášeli. Když jsem hrál poprvé v Americe, tak se mě tam ptali, prosím tě, co to hraješ za muziku? To není ani techno, ani trance, ani house. Co to prosím tě je?
Co jsi hrál?
Mix techhousu, dubu a nějakých mých abstrakcí. Ale s odstupem času je vidět v Německu větší vývoj kulturnosti na taneční scéně jako u nás. Němci to dokázali ukočírovat tak, že se jim z toho nestala diskotéka, ale inteligentní klubová zábava s dokonalým zvukem. Nemají to tak komerční jako to máme tady.
Mix techhousu, dubu a nějakých mých abstrakcí. Ale s odstupem času je vidět v Německu větší vývoj kulturnosti na taneční scéně jako u nás. Němci to dokázali ukočírovat tak, že se jim z toho nestala diskotéka, ale inteligentní klubová zábava s dokonalým zvukem. Nemají to tak komerční jako to máme tady.
Na tvé narozeninové party taky pokřtíš nové CD. Bude to deephousový projekt?
Půjde-li všechno, jak má, pokřtíme novou studiovou desku Lazy Lizard, což je projekt s kamarádem Ristem, kterému jsme se věnovali poslední dva roky. Je to deep techhouse poslechovka – já tomu říkám hudba do auta.
Půjde-li všechno, jak má, pokřtíme novou studiovou desku Lazy Lizard, což je projekt s kamarádem Ristem, kterému jsme se věnovali poslední dva roky. Je to deep techhouse poslechovka – já tomu říkám hudba do auta.
Jak dlouhý set teď v Roxy odehraješ?
Bude mít dvě hodiny. Od jedenácté do jedné já, do tří Eyeyer, pak bude hrát DJ Raidem a od čtyř zase já.
Bude mít dvě hodiny. Od jedenácté do jedné já, do tří Eyeyer, pak bude hrát DJ Raidem a od čtyř zase já.
Na tuto party přijdou i "staří clubbeři". Bude to svým způsobem i dojemné. Těšíš se na to?
Jo, moc. Od známých, kteří x let nikam nechodí, mám slíbeno, že tam přijdou. Tak jsem zvědavý, kdo všechno se objeví. Těším se, že potkám lidi, které jsem dlouho neviděl. Těším se na kamarády, kteří přijedou z Jižní Ameriky i na další lidi, co přijedou do Prahy, s kterými jsme vyrůstali, ale teď se moc často nevídáme.
Nesmíme zapomenout na mladší, nové publikum, noví nadšenci do taneční muziky.
Za poslední rok se mi začalo stávat, že na mě začaly chodit mladší partičky. Zvláštní pro mě je, že tím, jak nevyrostli na cédéčkách z Tripmagů a nezažili devadesátky, jsem pro ně překvapením – takže zažívám znovu to co před dvaceti lety, že znovu někdo objevuje Trávu. Musím říct, že jsem příjemně překvapený, že chodí mladí lidi.
Dnes si lidi mnohem víc vybírájí, na jakou party půjdou. Nejedná se už jen vysloveně o taneční muziku - lidi rádi poslouchají sety na cloudech nebo na živém streamování.
To jsou lidi, kteří si opravdu vybírají, a těch je málo. Ostatní jsou líní a poslouchají rádio.
Tahle hudba je ale svébytná a najde si své posluchače i mimo hlavní proud médií. Třeba v jednom setu zazní něco, po čem se pak lidi pídí, díky čemu narazí na zdroj, na jiného DJe.
Těch je ale opravdu málo. Je to dáno vývojem společnosti u nás i ve světě. Doba je víc komerční a víc spotřební. Lidi i k hudbě přistupují spotřebně. Třeba jednou za mnou přijel DJ, že chce se mnou hrát, že má 20 giga muziky. A to je kámen úrazu – kvantita, ne kvalita. Kdyby mi řekl, že má doma 20 000 desek… Já mám na party nějaké požadavky. Když hraju z digitálu, hraju vlastní věci anebo hraju z desek. Pak když hrají po klubech tihle cédéčkoví DJs, tak se deformuje i publikum.
V tvých setech často vytváříš atmosféru díky etno prvkům, slyšíme v nich vibrafony, zvonečky. Chceš tím, něco říct?
Používám nástroje, které vytvoří vibraci, jakou chci. Proto mám rád etno věci. Mají v sobě spirit, který dokáže lidi dostat do vnitřního transu. Nechci hrát hitovky, i když by to bylo mnohem jednodušší. Já mám blíž k indiánům než k diskotékám (smích). Pro mě je hudba zvuk a vibrace. Používat je pouze pro zábavu se mi zdá jako plýtvání energií.
Jo, moc. Od známých, kteří x let nikam nechodí, mám slíbeno, že tam přijdou. Tak jsem zvědavý, kdo všechno se objeví. Těším se, že potkám lidi, které jsem dlouho neviděl. Těším se na kamarády, kteří přijedou z Jižní Ameriky i na další lidi, co přijedou do Prahy, s kterými jsme vyrůstali, ale teď se moc často nevídáme.
Nesmíme zapomenout na mladší, nové publikum, noví nadšenci do taneční muziky.
Za poslední rok se mi začalo stávat, že na mě začaly chodit mladší partičky. Zvláštní pro mě je, že tím, jak nevyrostli na cédéčkách z Tripmagů a nezažili devadesátky, jsem pro ně překvapením – takže zažívám znovu to co před dvaceti lety, že znovu někdo objevuje Trávu. Musím říct, že jsem příjemně překvapený, že chodí mladí lidi.
Dnes si lidi mnohem víc vybírájí, na jakou party půjdou. Nejedná se už jen vysloveně o taneční muziku - lidi rádi poslouchají sety na cloudech nebo na živém streamování.
To jsou lidi, kteří si opravdu vybírají, a těch je málo. Ostatní jsou líní a poslouchají rádio.
Tahle hudba je ale svébytná a najde si své posluchače i mimo hlavní proud médií. Třeba v jednom setu zazní něco, po čem se pak lidi pídí, díky čemu narazí na zdroj, na jiného DJe.
Těch je ale opravdu málo. Je to dáno vývojem společnosti u nás i ve světě. Doba je víc komerční a víc spotřební. Lidi i k hudbě přistupují spotřebně. Třeba jednou za mnou přijel DJ, že chce se mnou hrát, že má 20 giga muziky. A to je kámen úrazu – kvantita, ne kvalita. Kdyby mi řekl, že má doma 20 000 desek… Já mám na party nějaké požadavky. Když hraju z digitálu, hraju vlastní věci anebo hraju z desek. Pak když hrají po klubech tihle cédéčkoví DJs, tak se deformuje i publikum.
V tvých setech často vytváříš atmosféru díky etno prvkům, slyšíme v nich vibrafony, zvonečky. Chceš tím, něco říct?
Používám nástroje, které vytvoří vibraci, jakou chci. Proto mám rád etno věci. Mají v sobě spirit, který dokáže lidi dostat do vnitřního transu. Nechci hrát hitovky, i když by to bylo mnohem jednodušší. Já mám blíž k indiánům než k diskotékám (smích). Pro mě je hudba zvuk a vibrace. Používat je pouze pro zábavu se mi zdá jako plýtvání energií.
A pak lidi s přehledem pošleš do budoucnosti.
To už je jenom jejich ego a jejich spirit. Já jim dám jenom tu startovací raketu. Jak si ji uřídí, to je jejich osobní věc.
Ráda se ptám hudebníků, jestli mají raději malé klubové prostředí nebo velké publikum. Jak tohle máš ty?
Je v tom velký rozdíl. Nejvíc jsem hrál pro 45 000 lidí a bylo mi to dost nepříjemný. Mockrát jsem hrál pro 10 000 nebo 15 000 a nebavilo mě to. Z jednoho prostého důvodu. Kdyby tam bylo 20 000 mých kamarádů, tak je to v pořádku. Ale tam je 20 000 názorů, každý chce slyšet něco jiného. Mnohem lepší i kvůli energii, komunikaci, zpětné vazbě DJe s lidmi jsou menší kluby. Roxy je pro mě maximum. I to by mohlo být menší. Z pražských klubů je pro mě optimální Dance Floor v Chapeu Rouge. Tam se mi hraje nejlíp, když pustím basy, tak je i cítím.
To už je jenom jejich ego a jejich spirit. Já jim dám jenom tu startovací raketu. Jak si ji uřídí, to je jejich osobní věc.
Ráda se ptám hudebníků, jestli mají raději malé klubové prostředí nebo velké publikum. Jak tohle máš ty?
Je v tom velký rozdíl. Nejvíc jsem hrál pro 45 000 lidí a bylo mi to dost nepříjemný. Mockrát jsem hrál pro 10 000 nebo 15 000 a nebavilo mě to. Z jednoho prostého důvodu. Kdyby tam bylo 20 000 mých kamarádů, tak je to v pořádku. Ale tam je 20 000 názorů, každý chce slyšet něco jiného. Mnohem lepší i kvůli energii, komunikaci, zpětné vazbě DJe s lidmi jsou menší kluby. Roxy je pro mě maximum. I to by mohlo být menší. Z pražských klubů je pro mě optimální Dance Floor v Chapeu Rouge. Tam se mi hraje nejlíp, když pustím basy, tak je i cítím.
Jaká akce se ti vybaví, když řeknu nejlepší party?
Těch dobrých party byla děsná spousta. Ale jasně, mám pár, které byli výjimečné. Do čelního laloku mám vrytý jeden letní festival, co dělal Pepa Sedloň, na jezerech za Prahou. Vystupovali tam tehdy Chemical Brothers a potom jedna party, když hrál Bushwacka v Roxy se mnou na MIXu. Přišlo asi 2500 lidí a tam měl premiéru jeho megahit Love Story. To byla pro mě nezapomenutelná party, na které všechno fungovalo.
Těch dobrých party byla děsná spousta. Ale jasně, mám pár, které byli výjimečné. Do čelního laloku mám vrytý jeden letní festival, co dělal Pepa Sedloň, na jezerech za Prahou. Vystupovali tam tehdy Chemical Brothers a potom jedna party, když hrál Bushwacka v Roxy se mnou na MIXu. Přišlo asi 2500 lidí a tam měl premiéru jeho megahit Love Story. To byla pro mě nezapomenutelná party, na které všechno fungovalo.
Jakou muziku poslouchá DJ Tráva?
Když dělám muziku celou noc, tak pak moc muziku poslouchat nemusím. Ale třeba před týdnem jsem se koukal na koncert Clash, který vytáhli z nějakého archivu. Když doma poslouchám muziku, tak si pustím třeba Dead Can Dance.
Když dělám muziku celou noc, tak pak moc muziku poslouchat nemusím. Ale třeba před týdnem jsem se koukal na koncert Clash, který vytáhli z nějakého archivu. Když doma poslouchám muziku, tak si pustím třeba Dead Can Dance.
Taneční muziku si nepouštíš?
Moc ne. Kromě podcastů u vybraných labelů, abych věděl, co se děje. To mě ale zajímá spíš po technické stránce. A slabost mám už asi 15 let na vzpomínaného Bushwacku. Taky mě baví poslouchat německý underground.
Jak často jezdíš do Německa?
Několikrát za rok.
Jdeš si tam i zapařit?
Jo. Nedávno jsem byl na mejdanu ve Watergate i v Berghainu. Jednou za čas jdu do klubu, ať to vidím i z té druhé strany.
V poslední době se ze zahraničí do Prahy vracejí mladší DJs, kteří se naučili hrát třeba v Německu nebo v Anglii. Sleduješ současní českou taneční scénu?
Sleduju. Třeba DJ Schwa – s tím se kamarádím. Bude pro mě dělat remix. On je pro mě taková první vlaštovka z nové generace DJů. Cítím u něho talent i píli.
Moc ne. Kromě podcastů u vybraných labelů, abych věděl, co se děje. To mě ale zajímá spíš po technické stránce. A slabost mám už asi 15 let na vzpomínaného Bushwacku. Taky mě baví poslouchat německý underground.
Jak často jezdíš do Německa?
Několikrát za rok.
Jdeš si tam i zapařit?
Jo. Nedávno jsem byl na mejdanu ve Watergate i v Berghainu. Jednou za čas jdu do klubu, ať to vidím i z té druhé strany.
V poslední době se ze zahraničí do Prahy vracejí mladší DJs, kteří se naučili hrát třeba v Německu nebo v Anglii. Sleduješ současní českou taneční scénu?
Sleduju. Třeba DJ Schwa – s tím se kamarádím. Bude pro mě dělat remix. On je pro mě taková první vlaštovka z nové generace DJů. Cítím u něho talent i píli.
A jaké máš profesní plány do budoucna ty?
Tím, že mi teď vyjde album Lazy Lizard, ukončuju jednu práci a začíná mi práce na mé sólové desce, kterou mám rozdělanou a vyjde někdy na podzim. To jsou dvě mety, které mám na letošní rok. Pak když je udělám, tak se seberu a „uteču“ někde do lesů, rozmýšlím i nad tím, že odjedu na nějaký čas do Indie. Víš, mě baví hrát, já bych nejraději hrál každý den, ale ty věci okolo mě drtí – řešení s promotéry, cestování na hraní, z hraní. Svým způsobem je zázrak, že dělám DJe, protože nejsem komunikativní, družný nebo extra společensky založený. Já jsem spíš pravý opak. Chápeš… Takže si občas připadám jak schizofrenik. Na jedné straně bych chtěl utéct někam do pralesa, zahodit telefon a comp, a na druhé straně ten počítač využívám každý den. Ale za ta léta, co to dělám, se na spoustu věcí dívám jinak.
Tím, že mi teď vyjde album Lazy Lizard, ukončuju jednu práci a začíná mi práce na mé sólové desce, kterou mám rozdělanou a vyjde někdy na podzim. To jsou dvě mety, které mám na letošní rok. Pak když je udělám, tak se seberu a „uteču“ někde do lesů, rozmýšlím i nad tím, že odjedu na nějaký čas do Indie. Víš, mě baví hrát, já bych nejraději hrál každý den, ale ty věci okolo mě drtí – řešení s promotéry, cestování na hraní, z hraní. Svým způsobem je zázrak, že dělám DJe, protože nejsem komunikativní, družný nebo extra společensky založený. Já jsem spíš pravý opak. Chápeš… Takže si občas připadám jak schizofrenik. Na jedné straně bych chtěl utéct někam do pralesa, zahodit telefon a comp, a na druhé straně ten počítač využívám každý den. Ale za ta léta, co to dělám, se na spoustu věcí dívám jinak.
Jak se na to díváš?
Nepřipadám si chytřejší, ale zkušenější. Některé situace jsem si prošel několikrát a zjistil jsem, jak fungují, že občas musíš vystoupit z toho kruhu… Proto když jsem hrál po bouračce, tak jsem hrál asi rok a pak jsem zase asi na rok přestal. Dostával jsem se do cyklu, v kterém jsem byl před bouračkou a tenhle způsob života jsem nechtěl. Místo toho, abych se vrátil do Prahy jako king, jsem začal hrát po malých klubech a znova se hledal.
Nepřipadám si chytřejší, ale zkušenější. Některé situace jsem si prošel několikrát a zjistil jsem, jak fungují, že občas musíš vystoupit z toho kruhu… Proto když jsem hrál po bouračce, tak jsem hrál asi rok a pak jsem zase asi na rok přestal. Dostával jsem se do cyklu, v kterém jsem byl před bouračkou a tenhle způsob života jsem nechtěl. Místo toho, abych se vrátil do Prahy jako king, jsem začal hrát po malých klubech a znova se hledal.
autorský text, zveřejněno v mePASS, foto: archiv DJ Trávy, http://www.mepass.cz/clanky/1721-dj-trava-slavi-v-roxy-padesatku-rozhovor
Žádné komentáře:
Okomentovat