Jako by si charakterizoval tympanistu?
Je to ten pán, který hraje na ty obrovské kotle a v orchestru je úplně vzadu a úplně nejvýš. Společně s dirigentem vytváří páteř orchestru – jde o rytmickou souhru, kterou se pak orchestr řídí. Určitě to znáš, říká se, že kapela je tak dobrá, jak dobrý je bubeník… Nebo se taky říká: „Ty jsi tympanista? A jo! To seš ty, co uděláš bum-bum a pak půl hodinu nic?“ (smích).
Projevovala se u tebe láska k bicím už v dětství? „Hrál“ si třeba si jako malý kluk na hrnce a kýble?
Jako dítě jsem ještě k bubnování sklony neměl. Rodiče mě však vedli k muzice. V dětství jsem hrál na piáno. Takže žádný kýble, žádné hrnce. Měl jsem jednu fantastickou paní profesorku na klavír, která mě u klavíru držela asi do třinácti. Pak, když jsem se jednou na první pokus nedostal na konzervatoř, tak jsem se shodou okolností dostal ke kantorovi, který tam v té době učil – k panovi profesorovi Milošovi Veselému – a ten mě připravil k talentovým zkouškám na bicí a pak už se to se mnou táhlo až do teď. Na klavír jsem už hrál docela dlouho a přišlo mi to zajímavé, zkusit další nástroj. V té době jsem se pak donutil udělat další zkoušky a vystudoval jsem i varhany, kterým jsem se ale po škole víc nevěnoval.
Potom ses přihlásil na vysokou školu?
To trvalo dalších dvacet let… Dlouho jsem o tom přemýšlel, jestli se mám přihlásit, nebo nemám. Nakonec mě okolnosti donutili. Teď jsem posluchačem Akademie múzických umění a ukončil jsem druhý ročník.
Tympány – i když patří k nejstarším nástrojům na světě – nejsou až tak známé, jako třeba klavír. Mohl bys je stručně představit?
Tympány se v orchestru používají několik století. Nejčastěji se používá základní pár. Dnes už se dají bezpečně přelaďovat, což třeba v baroku možný nebylo.
Přelaďují se pedálem?
Ano, nohy jsou zafixovány v pedálu… a není jiná cesta. (smích).
Slyšela jsem, že blána tympánu je vyráběna buď ze zvířecí kůže, nebo dnes i z PET plastů. Je v nich velký rozdíl?
Dost často účinkuju s barokními soubory a ty se zaměřují na autentickou dobovou interpretaci, tam se nic jiného než přírodní kůže použít nedá. Rozdíl je pak v tom, jestli se jedná o hovězí nebo kozí kůži – když to řeknu lidově, hraje se na krávu nebo na kozu. Používá se to dodnes. Přední světové orchestry nic jiného nechtějí než přírodní kůži – ta je totiž od té umělé kůže odlišná v barvě tónu i ve spojení s jinými nástroji v orchestru má pravá kůže lepší zvuk.
Kde ještě je můžeme slyšet? Dneska jsou psaný i sólový koncerty pro tympány a orchestr. Ty se u nás, ale tolik nepropagují. Spíš je možné slyšet tympány v nějakých komorních skladbách, kde je třeba víc bicích nástrojů a v koncertu jsou sólový místa, kde se mohou tympány prosadit.
Jaký je rozdíl mezi tympanistou a hráčem na bicí?
Když hudebník nastoupí na místo tympanisty, tak se z něj stává tympanista a už nehrává ostatní bicí. Ty jsou obsazeny jinými hráči. Takhle to je rozdělené v orchestrech. Když je potřeba, anebo když jdu hrát mimo divadelní činnost, tak si rád zahraju i na další bicí.
Na kolik tympánů běžně hráváš?
Základ jsou dva, pak podle napsaného partu. Většinou hraju na tři, v divadle i na čtyři. Pak je hraní náročnější, co se přelaďování týče – bez toho, abych tam měl aspoň tři anebo čtyři tympány bych daný part neodehrál. Někdy se přelaďuje i během jedné doby, nebo jednoho půl taktu…
Kdy si se stal profesionálním tympanistou?
V roce 1996 jsem začal působit jako tympanista Pražské komorní filharmonie, o dva roky později jsem se stal členem orchestru Národního divadla.
PFK založil dirigent Jiří Bělohlávek. Spolupracuješ s ním na některých projektech i teď?
Pana Bělohlávka znám velmi dlouho, v podstatě od mého začátku v PKF. I když je v současné době šéfem jiného orchestru, tak spolupráce pokračuje. Třeba vloni jsme měli výroční sezonu 20 let a na začátku této sezony jsme měli tři zásadní koncerty a jeden z nich dirigoval pan Bělohlávek. Na repertoáru jsme měli 9. symfonii od L. V. Beethovena – myslím, že se nám to moc povedlo. Byl to pro mě velký zážitek. Strašně rád hraju Beethovena. Je to pro mě muzika, která je vytesaná ze žuly, neměnil bych v ní ani notu. Co se týče operního repertoáru, velice rád mám Leoše Janáčka, protože jeho muzika je pestrá a je z ní cítit naturální přístup k životu.
Hudební těleso Pražská komorní filharmonie vystupuje ve vícerých prostorech po Praze (třeba Rudolfinum, ale i Forum Karlín nebo NoD). Kde hraješ nejraději?
Nejraději mám pódium v Rudolfíně – Dvořákovu síň. Je to jeden z nejkrásnějších sálů u nás v Praze, je tam velmi dobře slyšet hraní muzikantů okolo sebe a probíhá tam i příjemný kontakt s publikem. Krásný sál je i Smetanova síň v Obecním domě. Myslím si však, že Praha by si zasloužila další hudební sál, který by odpovídal dnešním poměrům, protože Dvořáková síň je akusticky nejlepší, ale není až tak velká jako třeba Smetanova síň…
Dramaturgicky je působení PKF rozděleno na několik cílových posluchačů. Jaké publikum tě baví nejvíc?
PKF má abonentní řadu A, která mívá plný sál ve Dvořákové síni, ale co mě v posledních letech baví hodně, to je dětská řada – výchovné koncerty, které přes víkendy probíhají v Rudolfíně. Mají nesmírný ohlas. Na koncertech se představí část orchestru nebo nějaký nástroj formou soutěží nebo zapojením herců a známých osobností. Pro děti to musí být humorný, aby je to zaujalo.
Věnuješ se kromě klasiky i jiným hudebním žánrům?
V současné době mám hodně nabitý pracovní plán v opeře i v Pražský komorní filharmonii a k tomu studium, takže veškerý aktivity musejí jíst na vedlejší kolej, ale velice rád mám taneční muziku. A díky svému tatínkovi, který celý život hraje jazz, mě to táhne i tímto směrem. V posledních letech je pro mě jedním z nejhezčích klubů na atmosféru i hráčský obsazení Jazz Dock a vynikající je i Prague Jazz Festival v Aghartě. Několik krát do roka si zajdu na i koncert světových jazzových hvězd do Lucerna Music Baru.
autorský text, zveřejněno v mePASS, foto: archiv PKF, http://www.mepass.cz/clanky/2401-pavel-rehbereger-rozhovor?do=rsLogout-setHidden
Žádné komentáře:
Okomentovat