All comes from nothing

Pobavil ma jeden vtip. Je ťažké viesť vzťah na diaľku, najmä keď môj chlapec žije v ďalekej budúcnosti.

Jeho voľné pokračovanie má trošku melancholický nádych, ale za to krásny ako zobrazenie lásky v upírskej romanci Jima Jarmusha. Tu je:

I sing you an ocean, and swim to the land
We can make love there, in the white sand
I draw you a mountain, and climb to the top
I scream to the world…

I write you a poem, I hold them
When we have nothing still left stories to tell
I write you a poem, I hold them
When we have nothing still left stories to tell

All comes from nothing, nothing at all
All comes from nothing, nothing, at all

K textu som sa dostala vďaka setu nemeckého Dja a producenta Christiana Löfflera s názvom For SSENSE. Približne v štyridsiatej ôsmej minúte začína track, na ktorom Löffler spolupracoval s dánskou speváčkou Gry, momentálne fungujúcou pod new yorkským vydavateľstvom Scissor and Thread (tracky od nich odoberá napríklad Alex Neivel z pražskej partie Just Like That). Originálny track All comes sa dá počuť aj na YouTube. Celý set For SSENSE od Christiana Löfflera je vystavaný veľmi zmyseľne a v niektorých momentoch, kedy sú beaty úplne vynechané, vedie do takmer meditačných polôh. Löffler o svojej hudbe vraví, že sa nachádza medzi melanchóliou a eufóriou. Platí to od prvej melódie po posledný beat, do poslucháčov napumpuje úžasný spirit nálad, stavov a platonických očakávaní postavených na ničom a na všetkom. Nádherné počúvanie pre zamilované pandy. Alebo len tak, napríklad na cestu vlakom krajinou. Z Českých luhů a hájů už je ale iná kapitola. 

No tak, co ti je, Lucie?

Po dojmoch zo včerajšieho návštevy holešovického Biooka, kde premietali film Lucie: Příběh jedný kapely, som si spomenula na Interview, ktoré mi pred dvomi rokmi poskytol Michal Dvořák pre mePASS.cz. A dva roky ubehli aj od avizovaného Luciinho spánku. Nechajme sa prekvapiť, či tento rok prinesie od Lucie aj ďalšie prekvapenia.

"To nikdo z nás neví, teď bude Lucie dva roky odpočívat a pak se uvidí," povedal Michal Dvořák pred dvoma rokmi.

Ohromný comeback kapely Lucie zatřásl celým českým světem. Fanoušci se konečně dočkali návratu legendy a kapela na oplátku velkých emocí a perfektních zážitků. O přípravách famózního turné, o vztazích a dalších plánech kapely jsme si povídali s klávesistou, skladatelem, textařem, producentem, zakládajícím členem a manažerem skupiny Lucie – Michalem Dvořákem.

Jaké je to po deseti letech opět hrát v kapele Lucie? 
Skvělé! Když se vracíte po tak dlouhé době a zájem fanoušků je tak veliký, že turné navštíví přes sto dvacet tisíc lidí, je to obrovská euforie. Navíc jsem měl možnost jako manažer celého turné za dva roky připravit všechno tak, jak jsme si to domluvili a jak se na "skupinu dvacetiletí" sluší a patří.

Co bylo impulzem dát to opět dohromady?
Celý comeback asi nastartovala cena Anděl 2010 za skupinu, interpreta a album dvacetiletí.

Byli jste během „odloučení“ s kluky z kapely v kontaktu? 
Ne, nebyl čas ani důvod.

Co se za ta léta změnilo? Jak si teď užíváte obnovenou spolupráci?
Mám pocit, že kromě velikosti našich triček se nezměnilo nic. Je to práce na plno jako vždy, když Lucie něco dělala, zároveň jsou zde staré známé rozbroje, co a jak řešit, co a jak dělat a co a jak prezentovat. Jsme stále ti samí "čtyři kohouti na jedný slepici". Všichni asi chtějí pro skupinu to nejlepší, ale najít konsenzus v těch mnoha věcech je téměř nemožné. Ale asi právě tohle různorodé hudební koření fanoušky tolik baví a přitahuje.

A vy máte opravdu obrovskou základnu fanoušků, v Praze jste odehráli tři megalomanské koncerty. Jaký je to pocit? 
Úžasný, možná srovnatelný, né-li lepší jak koncert na Strahově před Rolling Stones pro sto třicet tisíc lidí, protože tohle bylo jen na nás a celá hala včetně Skyboxů a Klubového patra tančila a zpívala s námi skoro každé slovo. Neskutečně krásný a neopakovatelný zážitek...

Prožíváte ještě před koncertem trému, ten tzv. pozitivní adrenalin? Když vezmeme do úvahy fakt, že se jednalo o společné turné po tolika letech.
Určitě, každý po svém, možná více introvertně, ale něco jako tréma – očekávání, jak to dopadne – nejistota, zda je všechno nachystané dobře, tu asi bude vždycky. Trému nemá asi jen totální ignorant a to my nejsme, chceme vždy podat maximální výkon.

Prý jste se na turné chystali rok. Je to pravda? 
Turné jsem jako manažer připravoval dva roky a rok jsme se skupinou trénovali, rozehrávali se. Naši kolegové mezitím připravovali projekce, světla, scénu, hydrauliky, mechanismy, sochy, nástroje a speciální počítačové prostředí pro řízení celé show.

Na turné se objevily různé efekty. Třeba David Koller bubnující nad obecenstvem. Vymýšlíte si dramaturgii koncertů sami?  
Sami, ve spolupráci s šikovnými a povolanými kamarády a kolegy.

Podle jakých kritérií pak vybíráte písně, které zahrajete?
Podle žádanosti. V podstatě best of a něco navíc, aby nebyla nuda. Také je důležitá dramaturgie celého večera, abychom dvě hodiny nehráli jen ploužáky.

Michale, vy kromě Lucie spolupracujete i na projektu Vivaldianno. Vrátíte se k němu v budoucnu? 
Ano, Vivaldianno je můj autorský projekt. Na jaro připravujeme VIVALDIANNO MMXV, tedy Vivaldi Roku 2015, nové CD a turné. Chystáme se do Shanghaie i do západní Evropy. Snažíme se umocnit původní hudbu současnými hudebními a technologickými výrazovými prostředky. Není to jen stará aranž zahraná na nové nástroje, je to komponování nových partů, hledání nových harmonií, forem a postupů.

A nazpět k Lucii. Víte, kolik lidí vás na jednotlivých koncertech vidělo? 
Na každém pražském představení bylo osmnáct tisíc lidí a to je za tři koncerty jen v Praze dohromady padesát čtyři tisíc lidí. Je jedno jestli hrajete pro patnáct set nebo pro osmnáct tisíc fanoušků, my hrajeme vždy "do plnejch”!

Pro fanoušky to byla velká věc. Co bude následovat teď po skončení turné? Vím, že ještě odehrajete koncert na Rock for People. 
Ještě nás čeká 26. června Plzeňský Lochotín, který už je vyprodaný a museli jsme z bezpečnostních důvodů zastavit prodej na dvaceti tisících vstupenkách. A pak třešnička na dortu hradecký Rock for People. Je to dvacátý ročník a my jej chceme oslavit s festivalem - závěrečným koncertem pod širým nebem. Budeme hrát nezkrácený dvouhodinový koncert, stejný jako na turné se vším všudy. Projekce, pyrotechnika atd. Jen hydrauliku necháme doma, ta by asi venkovní podmínky nesnesla.

Chystá se z koncertní šňůry dokumentární DVD? 
Ano, bude záznam na ČT na podzim 2014, pak DVD a uvažujeme i o CD Lucie 2014.

Můžeme se pak těšit i na to, že půjdete do studia a nahrajete nové album?
To nikdo z nás neví, teď bude Lucie dva roky odpočívat a pak se uvidí.

Chtěli byste něco vzkázat fanouškům? 
ANO! Děkujeme za úžasné koncerty, za obrovskou podporu a za to, že ty dva roky dřiny a nekonečných příprav stály za to!!! DÍKY!

Ivan Král - Ten, co hrával s Davidem Bowiem a Iggy Popem /ROZHOVOR/

Pro mePASS Ivan Král, po nahrání alba Always (2014)

Legendární hudebník Ivan Král (68) se zapsal do historie světového rocku. Proslavil se jako baskytarista v kapele Patti Smith, Davida Bowieho a Iggyho Popa i jako autor filmové hudby.

Jako vznikalo vaše album Always? 
V době, kdy za mnou v Praze přišli Warner Brothers s nabídkou nového alba, jsem byl uprostřed psaní a produkování jiných projektů. Naštěstí mám skoro vždy nějaké skladby v záloze, tak jsem se podíval do svého katalogu a vybral písně, které o mně hodně vypovídaly v té chvíli. Chtěl jsem, aby byly písně syrové, jak je to jen možné – takové, jak jsem je zaznamenal doma ve svém studiu.

Prý jste téměř celé album nahrál sám…
Na albu Always není mnoho dohrávek. Ke dvanácti skladbám, které jsem vybral, jsem najal bubeníka a inženýra Tina Grosse z Detroitu a s jeho pomocí jsme natočili album během deseti dní. Rozhodl jsem se tak i z toho důvodu, že bohužel, kdykoliv jsem použil více hudebníků, došlo ke zpoždění v nahrávání, brzdily mě pozdní příchody i příliš mnoho nových myšlenek. Chtěl jsem tomu všemu zabránit.

Díky albu Always se nyní vracíte do Čech. Jaké jsou vaše pocity ze zdejšího publika?  
Mám velké štěstí, že mohu s českým a slovenským publikem mluvit v rodném jazyce a já si toho, kde jsem se narodil, velice vážím. Naposledy jsem vystupoval na festivalu Benátské noci a nakonec v Malostranské besedě v Praze letos v červenci. Ten poslední koncert byl obzvlášť unikátní. V klubu to doopravdy šlapalo, bylo v něm úplně plno.  Přišli diváci, kteří ještě na Rock and Roll nezapomněli.

Do vašich osmnácti let jste žil v České republice. S hudbou jste se potkával od malička. Jako pětiletý jste složil první píseň. Vzpomínáte si na ni?
Jako kluk jsem si obzvlášť zamiloval Chopina a J. S. Bacha, tehdy jsem složil kratičkou písničku v B-molu.

V roce 1966 jste odjel s rodiči do Ameriky. V té době jste měl hudební skupinu, hráli jste jako předkapela Olympicu, píseň kapely byla nasazena v tehdejší Top 10. Muselo být pro vás těžké opustit svoji kapelu...
Skupina se jmenovala SAZE. Pro mě to v šestnãcti letech znamenalo úplně všechno. Dělat předkapelu Olympicu pro mě znamenalo obrovský osobní úspěch. O té skladbě, která se dostala na Top 10, jsem se dozvěděl z časopisu Melodie a od mé kapely. Jmenovala se Pierot. Byl to rok 1966. To jsem ovšem už byl několik týdnů v USA. Chtěl jsem se kvůli tomu vrátit zpět do Československa, poněvadž jsem neměl tušení o politické situaci ve světě.  Jenom Kennedy mi připadal hezčí než kterýkoliv prezident ve východním bloku.

Měl jste pak možnost sledovat, co se děje v Československu? Jak se vede třeba skupině Olympic, Dežovi Ursinymu, jak se zde vyvíjí bigbít?
Po roce 1968 jsem neměl možnost sledovat, co se u nás děje. Veškerá pošta a noviny nám byly zakázány.

Jak rychle jste se pak zorientoval a vyhledal hudební příležitosti v Americe?
Najít tu správnou kapelu nebo správné hudebníky bylo a je vždycky velice obtížné. A v té době, v roce 1967, jsem byl 600 km od New Yorku, neboli ve vesnici s překrásnou univerzitou. Většina muzikantů chtěla hrát Led Zeppelin, Jimiho Hendrixe, Credence Clear Water Revival nebo Black Sabbath. Originály? Zapomeň na ně! Tak jsem hrál hudbu jiných.

A když jste se vrátil do New Yorku?
Zpátky do New Yorku jsem přišel v roce 1970. Město bylo plné kapel, které neuměly hrát a byly líné cvičit. Jediná kapela, která uměla hrát rock and roll byla z Wayne County. A moje kapela Luger byla nanic. Z kolegů se vykrystalizovali zloději a lháři, tak jsem ji po dvou letech rozpustil. Začal jsem hledat kapely, s kterými bych hrál. Jedna z prvních byla Blondie s Debbie Harry.

Ví se o vás, že jste přes den pracoval a po večerech hrál. Jak jste to zvládal?
Moji hudební kamarádi hodně ponocovali. Já jsem nemohl, měl jsem zaměstnání. Pracoval jsem v kanceláři pro Beatles, kde jsem musel být od devíti ráno do šesti večer každý den.

Sedmdesátá léta byly v Americe ve znamení glam rocku. Nejdřív jste hrál jeden rok s Blondie, poté začal spolupracovat s Patti Smith, se kterou jste fungoval pět let. Co vás napadne, když se řekne sedmdesátky?
Když se řeknou sedmdesátky? Pro mě to byla doba velice romantická a naivní, bylo mi 23 let. Dále si vzpomenu na vydání první desky Horses, první koncerty v klubech a později po čtyřech letech i stadiony. Můj sen se stal skutečností.

Brzy jste navázal spolupráci s dalšími skvělými hudebníky, mezi kterými figuruje Iggy Pop, který si vás vyhlídl do své kapely na jednom z mnohých muzikantských večírků, dále muzikanti jako David Bowie, Bono Vox nebo třeba Simple Minds…
S Iggym, kterého jsem znal od roku 1973, to bylo nejlepší se vším všudy. Bowieho jsem znal z newyorských klubů. Později,  v roce 1979, kdy jsem pracoval s Iggym na Albu Soldier, jsme se doopravdy sblížili. Simple Minds natáčeli ve stejném studiu a David je využil v písni Play IT Safe. Bona a Edge uznávám z doby, kdy o ně nikdo nestál, a oni se snažili prorazit v USA v malých klubech, kde jsem se na ně chodil dívat.

V čem byla jiná osmdesátá léta?
Kolem roku 1984 jsem měl pocit, že se celý hudební průmysl žene rychle někam jinam. Hodně společností krachlo, spousta kapel vymizela a přišly heavymetalové kapely v nylonu a MTV. Začalo být důležité prosadit se jako hezoun. Měl jsem chuť se na to všechno vykašlat.

Což se naštěstí nestalo. Pak po roce 1989 jste začal navštěvovat vlast. Jak si vzpomínáte na návrat do rodné země?
Musím se přiznat, že jsem zprávám ve světových novinách nevěřil a měl jsem pocit, že mě v Praze zavřou. Začal jsem tedy Bratislavou a později jsem přišel i do Prahy. Zdálo se mi, že obě města byla zdevastovaná a lidi morálně zcela vyčerpáni.

Brzy jste navázal spolupráci s Davidem Kollerem, Danem Bártou a dalšími zdejšími umělci…
Já oba, Davida i Dana, moc respektuji, především pro jejich talent a tvrdou práci.

Album skupiny Lucie, Černý kočky mokrý žáby, které jste produkoval, se stalo deskou roku, ale i deskou dvacetiletí. Přivezl jste album mezi své americké přátele?
V Americe neumějí poslouchat rock and roll v cizí řeči. Jediné skladby, které se dostaly do top 100, jak si pamatuji, byly dvě. Jedna z Japonska a druhá myslím z Mexika. Kámoši jsou zde slušní a desku by určitě poslouchali, ale rozumět textu je zde velice důležitá věc. Skoro 50%.

Vy jste se během své kariéry podílel na víc než sto deskách! To je víc, než si někteří lidé poslechnou za celý život. Víte, kolik jich bylo?
Ten počet desek určitě budete vědět vy, já jsem je nikdy nepočítal.

Které jsou vaše srdeční záležitosti?
Moje srdcovky jsou čtyři desky s Patti Smitovou, pak Party s Iggy Popem a poslední je moje CD Always.

Jsme moc rádi, že jste dosáhl tak velkých úspěchů. Děkuji za rozhovor.

autorský text, zveřejněno v mePASS: http://www.mepass.cz/clanky/1476-velky-navrat-legendarniho-hudebnika-ivana-krale

Vložte kočku /ROZHOVOR/: „Hedvika je zatím asi největší popík. Nebo poník.“

Pro mePASS: Cyril Kaplan (bicí), Jiří Konvalinka (elektronický violón, basa, Delicia) a Tomáš Kubín (stagepiano Poland).

Na světě vaše třetí album s názvem Hedvika. 
Tomáš: Hedvika je album o smrti a údělech dospělosti, které jsme nahráli na podzim, na vesnickém stavení, mezi čtyřmi psy, padajícími jablky a vadnoucí trávou. Pro mě samotného začalo nahrávání smrtí mého nástroje. Piano Poland, se kterým jsem strávil osm let, se rozpadlo, nahrálo ještě několik tónů a odešlo úplně.
Cyril: Třetí album je naše nejdelší a řekl bych, že i nejmelodičtější nebo nejzpěvnější. Zároveň jsem s tím, jak probíhaly práce na desce i jak zní deska jako celek a jak je poskládaná, ze všech alb nejspokojenější.
Jiří: Hedvika je zatím asi největší popík. Nebo poník. A mám ji rád.



Jedná se o třetí desku od VK. Navazují na sebe alba, vnímáte je jako trilogii?  
Tomáš: Teď, když si můžu postavit vedle sebe tyto tři hotové nahrávky, vidím ucelenost a cítím dokonání. Táta má chuť starších písní, které jsme hrávali v malých klubech, na koncertech, na které nikdo nechodil. SEAT vznikal po prvním velkém koncertním létě, na střepech milovaného auta, v době, kdy jsem prožíval spoustu osobních změn a dával střípek po střípku dohromady svůj Život. Hedvika je čerstvá deska, a přesto už v ní cítím smrt, odchod a smíření.
Cyril: Táta končí písní Hradec, která za mě v podstatě už byla první písní SEATU, jak textově, tak instrumentálně. SEAT končí Kostrou, což pro mě bylo předznamenání Hedviky. A Hedvika končí Smířením, to nemůže nic předznamenávat.
Jiří: Navazují. Jako trilogii je nevnímám, ale přirozeně na sebe navazují a pokračují jako, troufám si říct, my. To znamená, že v tuto chvíli jsme dosud největší poník. Trojský poník.

Podle vašich dřívějších slov se první album Táta spojuje s dětstvím, SEAT s mezičasem a Hedvika s dospělostí. Jak moc dospělí se cítíte vy?
Tomáš: Já nechci být dospělý.
Cyril: To je čistě o věku, chtě nechtě.
Jiří: Velmi jak kdy. Každopádně bych rád ještě někam dospěl.

Od vzniku kapely je vám vlastní surrealismus. I název kapely je hodně surreální. Jak vznikl název Vložte kočku? Znamená to něco?
Tomáš: Původ názvu jsme nikdy neprozradili, přesto se ho však někomu podařilo vypátrat a umístit ho na čas na úvodní stránku české Wikipedie: „Víte, že název kapely Vložte kočku pochází…“
Jiří: O názvu nic více říkat nebudeme.

Kromě hudby se věnujete i nějaké jiné práci?
Tomáš: Já pracuji jako vývojář mobilních aplikací.
Cyril: Zbytek z nás se věnuje výhradně hudbě, s přesahy.
Jiří: A tak i teď odpovím písničkou: Já vám rád každou písničku na dudy zadudu.

Jaké jsou vaše tvůrčí postupy? Zhudebňujete texty na dané téma? Nebo píšete texty na hudbu?
Cyril: První bývá pocit, pak text. Na nezávislé ose často vzniká paralelně i hudba a pak se to potká. U alba bývá první struktura, kostra.
Jiří: Taky graf. Většinou se pak o všem pobavíme a dáme to nějak dohromady.

Hudební kritika o vaší hudbě řekla, že je sofistikovaným chaosem. Lichotí vám tato klasifikace?
Jiří: Víc by mi lichotila přezdívka Sofistikovaný kaos.
Tomáš: „Sofistikovaný chaos“ je popis, který sedí i na vesmír, takže dobrý.

autorský text, zveřejněno v mePASS: http://www.mepass.cz/clanky/1947-vlozte-kocku-rozhovor

Marpo /ROZHOVOR/: „Na vlastní kůži jsem zažil, že člověk nesmí uhnout od svého snu.“

 
Funguješ jako multifunkční hudebník, jsi bubeníkem kapely Chinaski, ale momentálně se tvoje jméno skloňuje hlavně s Trouble Gangem. Mohl by si představit, kdo a co všechno pod hlavičku tohoto projektu patří?
Trouble Gang je parta lidí: rapeřů, zvukařů, roat manažerů, grafiků… Řekl bych, že se jedná o česko-americkou cru, pod kterou vystupuje hodně českých i amerických interpretů. S Američany jsem začal dělat v roce 2006, kontaktoval jsem je přes internet a oni tehdy přijeli do ČR. Objeli jsme společně několik koncertních turné. Zároveň máme vlastní značku oblečení Trouble Gang. Lidé tak podporují náš projekt, protože cedéčka se dneska už moc neprodávají.

Tvůj styl je český, nebo spíš víc americký?
Děláme hip hop, který zní spíš americky, beaty beru od Američanů. Taky máme hodně zpěvních refrénů, co jsou víc atributy západní muziky.

Co je podle tebe podstatou českého hip hopu?
Ztotožňuji se s tím, co vždycky říkali PSH, že důležitá je autentičnost. Žijeme ve středné Evropě, nemáme tady žádný gangy, nepocházíme z gheta, kde máma brala crack, a táta byl zavřený v base… Jde o naše příběhy, o naši realitu, kterou prožíváme. Já dělám hip hop, v kterém rapuji o svých osobních zážitcích nebo o motivaci. Chci motivovat lidi, aby se nevzdali, aby šli svou vlastní cestou, za svým cílem. Já sám jsem to deset let zkoušel a na vlastní kůži zažil, že člověk nesmí uhnout od svého snu.

Určitě je příjemné žít s nálepkou Král metafor, která tě v mediích doprovází. Líbí se mi, že rapuješ s minimem vulgarismů. Chtěla bych vědět, jaký máš názor na používání nadávek?
Někdy si interpreti prostě připadají drsně, když mluví sprostě. Já rapuju, jak mluvím a nadávkám se taky občas nevyhnu, někdy jsou dokonce dobrým prostředkem, dodají tracku správný drive, když jsou použity v správném momentu. Ale abych nadával pátý přes devátý? To by mně fakt nebavilo. Plus si dobře uvědomuju fakt, že nás poslouchá jak hodně starších lidí, tak i mladších.

Pro mě bylo vždy zajímavé sledovat, jak většina raperů tvrdí o svém rapu, že je nejvíc, nejpravdivější, nejkrutější apod. Není to tak trochu klišé?
Je. Ve státech funguje ego-rap, v kterém se raper vychvaluje a snaží se to podat nejlepším způsobem, a má tradici dlouhou přes dvacet let. V Čechách je problém v tom, že lidi to berou příliš osobně, kdežto v státech to lidi poslouchají tak, že nevztahují texty automaticky na sebe.

Co ty si dokázal, že můžeš někoho pomlouvat? Čo si ty urobil pre slovenský hip hop? To jsou oblíbené otázky, které v našich končinách zlidověli…
(smích) Ano, tak to je.

Ve svých textech si utahuješ z české a slovenské scény, někdy je to sranda, někdy cítit, že to myslíš vážně…
Někdy to myslím vážně, protože některé věci kolem muziky mi vadí. Na jedné straně jsou „superstar produkty“ a podobné záležitosti, které jsou jedna velká komedie. A na druhé straně jsou lidi, kteří dělají muziku jinak. Chinaski, ani já jako Marpo se nikdy nechovali bulvárně. Na to jsem hrdý, náš úspěch je vyšlapaný od píky, ne přes vymyšlené kauzy. Mluví za nás hudba a živý hraní.

Koho z domácích raperů respektuješ?
Může být i česko-slovenský?

Ovšem.
V tom případě Rytmuse. Protože on to dělá americkým způsobem. Ukazuje sám na sebe, že on si vydělal sám na sebe, že z ničeho se vypracoval až na nejznámějšího rapera tady u nás. Navíc všechno co dělá, dělá opravdu profesionálně.

Ty si na scéně 10 let, během kterých si měl nějaké odmlky. Co ve své kariéře považuješ za zásadní moment?
Odmlky jsem měl dvakrát, vždy tak na tři roky. Za nejvýznamnější moment určitě považuju minulý tok – vyprodané turné a vyprodaná Lucerna. Před deskou R!OT jsem dělal desky, ale nikdy neměly tak zásadní dopad jako tahle. Proto vždycky lidem říkám, ať se nevzdávají. Když člověk vydrží, tak to v určitý moment vyjde.

Vyjde teď v nejbližší době nějaké tvoje CD?
Chystám Best Of. Budou to největší hity z mých pěti desek, plus tři nové bonusy. K jednomu jsme právě dokončili videoklip (pozn. red. k songu Náš Hood), který vyjde v nejbližších dnech. Točili jsme ho tady v Praze a myslím, že se z něho může stát klip roku.  

Prahu čeká tvůj mega koncert v SaSaZu. Proč by na něm neměl chybět žádný fanoušek hip hopu?
Ne jenom hip hopu. Na nás chodí i mnoho lidí mimo tuto komunitu. Často za námi přijdou lidi, kteří poslouchají třeba metal, ale nás si oblíbili díky naší punkové až metalové energii. Na koncertech jsem v pohybu, poguju, skáču mezi lidi. Koncert se oplatí vidět i kvůli perfektní scéně. Podium navrhoval Martin Hruška, který dělal třeba koncerty s Lucie, takže pokud chcete vidět velkou produkci, tak se přijděte podívat na to, že hip hop může být i jiný. Není to jen chození po podiu a máchání rukama. Těšte se na speciálně postavenou stage, pyrotechniku. Máme z toho obrovskou radost, protože ještě nikdo u nás neinvestoval do koncertu tolik, co teď my. Chceme lidem ukázat to nejlepší, co umíme.

Co chystáš po tomto koncertu?
Plán mám vždy na dva roky dopředu. Vždycky se to odvíjí od toho, jak se povede velký projekt. Teď se všechno odvine od SaSaZu. Pokud budeme mít vyprodáno, tak naplánujeme další koncerty. Nové věci pak budeme nahrávat příští rok. S Trouble Gangem na jaře nahrajeme nové mixtape a deska vyjde buď příští rok na podzim anebo až na jaře další rok, protože nechci dělat desky každý rok. Potřebují nejdřív nasbírat další zkušenosti a zážitky, abych měl o čem psát.  

Jako třeba před nedávnem, kdy si věnoval píseň své dceři?
Moje dcera je to nejhezčí, co mě v životě potkalo. Třeba teď jsme točili s Chinaski desku v Anglii a odejít z domu na týden bylo pro mě úplně ukrutný. Odjíždění je těžký, návraty domů hezký.

autorský text, zveřejněno v mePASS: http://www.mepass.cz/clanky/1423-marpo-10-let-ve-hre

Rasťo Pružinec /ROZHOVOR/: "O reggae festivalu Uprising se mluví i na Jamajce!"

Je pravda, že když jsi dělal první ročník festivalu, měl jsi hypotéku na byt a investoval ji do festivalu? 

Není. V té době mi moc pomohla má rodina. Díky mému otci jsem poznal ikonu slovenského showbyznysu Pavla Daněka, tehdy to byly časy, kdy dělal několik velkých festivalů najednou. Poprosil jsem ho, aby mě toto „řemeslo“ naučil. Jako blízký přítel mého otce se tohoto úkolu neradostně ujal a od té doby jsme spolu skoro každý den už přes sedm let a každý den se mám stále co učit. 

 

To zní jako skvělé začátky. 

Ve zkratce. Všechno se začalo rozpočty, sháněním partnerů a podobně. Problém nastal, když jsme už začali tušit, že náš „generální partner“ nikdy peníze nedá. Já a Sveťo (Sveťo Moravčík – spoluorganizátor festivalu, pozn. red.), jsme si tehdy půjčili peníze od rodiny a známých a čekali nejhorší. Naštěstí se stal zázrak a během týdne se prodalo dalších 3 000 vstupenek. Skončili jsme v mínusu, ale první ročník festivalu krásně vyšel.

Festival se specializuje na reggae music, ale přináší i další žánry, které s reggae souvisí. Podle čeho se řídíš při výběru umělců? 

Sestavit program festivalu tak, aby jedna skupina nesestřelila druhou a aby každá další dělala té předchozí nadstavbu, chce obrovský cit a nějaký ten šestý smysl. Od prvního ročníku jsme se profilovali jako městský festival. Zakládali jsme na reggae a dancehallových skupinách, které jsou cenově dostupné a v našich končinách známé a doplnili jsme je o slovenskou hiphopovou scénu a jedním větším zahraničním hiphopovým headlinerem. Pak jsme přidali dubstep a drum&bass, ska a latino a po sedmi letech máme na festivalu čtyři hudební scény, které obsahují to nejlepší z reggae a worldmusic ve všech svých podobách.

Mezi tvé koníčky patří cestování. Funguje to u tebe tak, že vyrazíš a dohaduješ spolupráci? 

Není to úplně tak. Celý rok pracujeme na Uprisingu a když se mi někdy v lednu podaří vycestovat, primárně chci vypnout a restartovat se. Ideálně u moře a se surfem. Často jsem rád, když o festivalu nemusím aspoň chvilku mluvit. Každopádně vždy narazím na někoho, či už promotéra nebo hudební skupinu, a práce je zpět.

Vědí v zahraničí o Uprisingu? 

Před pár měsíci byl kolega Sveťo na Jamajce. Když se vrátil, říkal, že občas musel svou práci tajit, protože na Jamajce je mnoho hudebníků, pro které dostat se na Uprising je nejvyšší meta a Uprising tam zná téměř každý reggae umělec. Ale našel tam i nové talenty... Pár z nich vystoupí tento rok na festivalu. Na druhou stranu my zase rádi vyrážíme na zahraniční festivaly, kde chodíme načerpat inspiraci. Občas poznáme nové skupiny, které se můžou ukázat i u nás.

Jak to děláte, že kdo jednou zažije Uprising, musí se na něj vrátit? 

Asi můj největší dar je, že se dokážu obklopit velmi šikovnými lidmi, kteří se umí nadchnout stejně jako já a vložit do festivalu srdce. Jsme jako rodina. Víme, že když má festival fungovat, musí o něho člověk dennodenně pečovat, vložit do něho srdce, svůj čas a energii. Vždy se snažíme, aby byl každý rok lepší než ten předchozí. A to nejen po hudební stránce, ale i v tom, že je na Uprisingu čisto, lepší výzdoba, menší řady, větší komfort, bezpečí, chutná strava.


Chtěl bys ještě něco dodat? 

Doufám, že se koncem léta potkáme na bratislavských Zlatých pieskoch se společným cílem: zapomenout na problémy, potkat své přátele a dobít se pořádnou dávkou reggae, hip hop, ska, balkan, dubstepu a elektro-swingu. Těšíme se na vás

autorský text, zveřejněno v mePASS: http://www.mepass.cz/clanky/1235-o-reggae-festivalu-uprising-se-mluvi-i-na-jamajce

Noisy Pots /ROZHOVOR/: „Staročeský hrnec s květinami, ten je hodně dobrý na tón dis.“

Nosiy Pots mají ve své zkušebně sbírku, za kterou by se nemusel stydět ani vyhlášený šéfkuchař. Víte ale, jaké hrnce jsou pro hraní nejlepší? A zvučí se lépe na ulici než v klubu?

Jak vlastně začalo hraní na hrnce?
Jakub: Byl to můj projekt na škole, ke kterému jsem přizval Emila. Dali jsme si asi tří minutovou zkoušku a zhodnotili situaci tak, že bude lepší vyrazit na ulici a zkusit to s improvizací tam. Na tom jamu na ulici vznikli fantastické věci. Možná dvě třetiny skladeb vzniklo tehdy.

Vzpomenete si, na jaké ulici to bylo?
Jakub: Česká v Brně.

Jak se to pak vyvíjelo?
Emil: Hráli jsme na ulicích, kde se zastavovali kolemjdoucí a začali si nás vnímat i lidé, kteří nás začali zvát na různé akce nebo slavnosti. Postupně jsme vystupovali na menších fesťácích a v klubech, ze začátku hlavně v Brně a v Praze.  

Jezdíte tedy hrát i do zahraničí?
Jakub: Náš první výjezd za hraním byl do Berlína, kam jsme poprvé jeli ještě sami s Emilem.
Emil: A pak ještě Drážďany.
Jakub: Jo, hned poté jsme začali dělat hudbu i s Michalem.

Takže z původního dua Emil & Jakub se stalo trio. Noisy Pots.
Michal: Ano. Kluci dostali v roce 2013 možnost vystupovat na Colours of Ostrava a chtěli svou produkci nějak ozvláštnit. Protože to bylo hraní na velkém podiu pro hodně lidí, a protože jsme se poznali ze školy, tak mě pozvali ke hraní. Udělali jsme soustředění a do písniček, které Jakub s Michalem měli, jsem přidal nějaké synťáky. Lidem se to na Coloursech líbilo, tak jsme se rozhodli, že toho zkusíme víc a vznikly Noisy Pots.
Jakub: A co se týče zahraničí, to je spíš nedávná věc. Asi před rokem jsme jako trio Noisy Pots zkoušeli hrát na ulici v Německu. Letos jsme poprvé jeli menší tour Německo-Švédsko-Dánsko. V budoucnu bychom se rádi stali kapelou, která vystupuje i na zahraničních fesťácích.

Teď to máte jak? Raději si zahrajete na ulici nebo v klubu?
Jakub: Jak kdy. Někdy je lepší ulice, než malý klub, který nemá dobrý zvuk. Stává se, že na ulici to jde lépe, protože si to nazvučíme sami. Ale není to pravidlo. Třeba v Jazz Docku v rámci United Islands se nám hrálo skvěle, to bylo bombastic.

Jaká hudba je pro vás inspirativní?  
Emil: Máme klasické hudební vzdělání, ale hodně nás baví moderní směry, zejména elektronická taneční hudba. Líbí se nám živě odehrané DJ sety. Tímto směrem bychom rádi šli.
Jakub: Hodně rádi máme i jazz a žánry z něho vycházející, posloucháme i indie scénu…

Máte za sebou debutové CD Home Alone. Jak se vám na něm pracovalo?
Michal: Kluci začali tuto desku točit sami. Já jsem se k ním přidal za pochodu jako host a pak v průběhu nahrávání se to s námi tak nějak vykrystalizovalo. Hezké je, že nahrávání nás stmelilo a dalo vzniknout kapele.   

Jeden z tracků se jmenuje Gastronomy. Kdo z vás využívá hrnce i mimo hraní?
Emil: To je dobrá otázka. Ehm, já určitě ne. (smích)
Michal: Emil, ten umí dobře vařit. (smích)
Jakub: (smích) Já se o vaření zajímám, ale nedá se říct, že bych byl mistr. Občas udělám nějaké těstoviny nebo guláš… Baví mě to, ale není na to tolik času.

Zůstaneme tedy u hraní. Podle čeho si vybíráte hrnce na hraní?
Jakub: Všude kde jsou nějaké hrnce, nebo nějaké jiné náčiní z kovu, tak je zkoušíme. Vezmeme paličku a zkoušíme, jaké zvuky ten předmět vydává, někdy stačí jen poťukat prstem nebo rukou. A když něco zní hodně hezky, tak to použijeme. Takhle hledáme třeba v obchoďáku nebo u známých zkoušíme, jak zní staré smaltované hrnce…

Mají některé vaše hrnce speciální postavení?
Jakub: Oblíbených hrnců máme víc. Hlavně ty staročeské – třeba jeden s květinkami je hodně dobrý na tón dis.
Emil: Některé hrnce jsou opravdu krásné (smích). Dohromady jich máme kolem sedmdesáti. Koncertní sada, tzv. koncertní hrnce, těch je šestnáct.

Nakupujete je i v zahraničí? Třeba na trzích v Berlíně?
Jakub: Chodíme tam, ale nedá se říct, že vyloženě cíleně na hrnce. Zatím jsme tam žádné neobjevili. Ty staré dobré hrnce už Němci nemají, nikde jsem je tam neviděl. Teď už se začínají vyhazovat i u nás. Novější nerezové dobře neznějí, nemají hezký dlouhý dozvuk. Kýble zas mají lepší zvuk v elektronické muzice.

autorský text, zveřejněno v mePASS, foto: archiv kapely, http://www.mepass.cz/clanky/2446-noisy-pots-rozhovor

Radimo (Champion Sound)/ROZHOVOR/: „Prago Union je náš domácí přístav.“

Lucerna Music Bar oslavila dvacáté narozeniny sérií dvaceti koncertů, mezi kterými se vyjímají jména ze zahraniční i domácí scény. Těšit se můžeme na Prago Union & Champion Sound, které mají také důvod pro narozeninovou oslavu. Jejich prvotina, deska Hrubej domácí produkt, slavila desáté narozeniny!

Radime, kde jsem tě právě zastihla?
Právě řeším několik paralelních projektů. Mám v ruce tužku, diář a telefonuju ostošest.

Tomu věřím. Hudební projekt Champion Sound má hodně široký záběr a bavit se o všem, co stíháte, by bylo na pár stran našeho časopisu, jestli ne úplně na celý. Ovšem známe vás hlavně jako dvorní kapelu dvojice Prago Union. Kdy jste vlastně začali společně fungovat?
Bylo to na podzim roku 2010, kdy jsem se vrátil z Anglie, kde jsem žil několik let, a po návratu jsem chtěl dělat v živé kapele pro hiphopový projekt. Hledal jsem, s kým bych mohl spolupracovat, a stále mě to táhlo k Prago Union. Moc se mi líbily jejich texty a atmosféra jejich muziky. Shodou okolností si i kluci v té době říkali, že by měli rádi živou kapelu, ptali se po ní a dostali se až ke mně. Tak jsem začal dávat dohromady kapelu.

Osudově vám to klaplo.
Jo, když mě oslovili, tak jsem jim říkal, že jsem je chtěl oslovit, že mám pro ně všechno nachystané. Kluci byli nadšeni. Zkusili jsme to a od té doby to s nějakými malými personálními změnami v kapele funguje. Teď je zrovna desáté výročí desky Hrubej domácí produkt, což byla první deska Prago Union. Nám samotným to připadá neuvěřitelné, že s Prago Union jedeme půlku jejich historie.  

Jsi tedy jejich kapelník?
Dávám dohromady kapelu a starám se o hudební stránku věcí, co se týče managementu, o ten se stará náš manažer Affro. Společně vymýšlíme a řešíme všechny projekty, které jako kapela Champion Sound děláme. Ale všechno to začalo spoluprací s Prago Union, jsou pro nás číslo jedna, něco jako domácí přístav. Kromě toho rádi spolupracujeme na dalších projektech a děláme všechno možný.

Třeba i práci v lesní školce – což je kromě hudební činnosti tvá druhá pracovní destinace. Která školka to je a co tam děláš?
Je to lesní školka Pramínek v lese u Říčan. Dělám tam lektora už pátým rokem, tedy od prvního dne jejího založení, nyní v pondělí a úterý. Takže přepínám ze dvou módů. Začátkem týdne mám mód školka a potom mód muzika. Je to trochu bláznivý svět dvou velkých kontrastů, ale je to skvělé a vždy se z jednoho těším do druhého. Udržuje mě to v rovnováze.  

To je moc hezké. Vraťme se tedy do módu muzika. Brzy vás uvidíme v Lucerna Music Baru. Vzpomínáš si, kdy jste tam hráli poprvé? Byl to vydařený koncert?
Vzpomínám si na to velmi dobře, protože LMB je pro nás něco jako domácí hřiště. Je to náš domácí klub. A právě všechno ohledně párty Prago Union a Champion Sound začalo tam, když jsme měli úplně první společný koncert. Byl pro nás „testovací“, měli jsme hodně krátký čas na zkoušení. Všechno vzniklo tak rychle, že jsme nestíhali přemýšlet nad tím, jestli to bude fungovat. Najednou se blížil koncert a nám to začalo pod rukama vřít. Stala se tehdy jedna věc. Ten koncert se vyprodal dřív, než na něj došlo. Bylo to pro nás neskutečné, že jsme mohli na plakát vylepit „VYPRODÁNO“! Pak jsme přidávali ještě jeden koncert. Bylo to poprvé, co jsme takto hráli, a poprvé, co hráli Prago Union s živou kapelou. Na těch koncertech byla neuvěřitelná atmosféra.  

Vaše fanouškovská crew stále roste a tak trochu i stárne, ale ani o mladé publikum není nouze, což je pro umělce fantastické. Jak vnímáte tento fakt?
Je to skvělé. Myslím si, že je tomu tak především díky geniálním textům, které Kato píše, kvůli tomu, jaký má přístup k muzice, a tím, že přesahuje žánr. Proto dokáže oslovit lidi napříč věkovými skupinami a namotávají se na muziku mladší i starší lidé. Navíc je pro nás příjemné, že i když nejvíce hrajeme na hiphopových akcích, poslouchají nás i lidé mimo hiphopovou komunitu.

Svou roli v tom hraje i živá kapela.

Jsou lidé, kteří hip-hop neposlouchají, ale líbí se jim texty od Prago Union, a pro ně je pak svým způsobem přijatelnější přijít na koncert, kde hraje živá kapela. Je to pro ně jiný formát než klasický hip-hop, kdy hraje DJ a MC. Samozřejmě, dá se udělat parádní show, když jsou tam jen oni.    

Hip-hop už taky není jen okrajová záležitost. Jaký máš pohled na současnou komercionalizaci žánru? Je to pro oldschoolové rapery akceptovatelné?
Je pravda, že hip-hop už není jenom otázka undergroundu, ale tím, že Prago je svým způsobem tvořený Katovou osobností, tak kapelu komercionalizace až tak nedoběhla. Tím, že texty i téměř veškerá muzika pocházejí od něj, je tvorba Prago Union svérázná a nemá komerční uplatnění. Jsem rád, že nemusíme sledovat trendy a můžeme dělat muziku, tak jak chceme. Samozřejmě, vidíme jak u nás, tak venku, jak to s hip-hopem je, ale nepřijde mi na tom nic špatného a respektuju to. Každý si může dělat a poslouchat, co chce. Stává se i to, že někteří hudebníci udělali v undergroundu všechno, co mohli, a rozhodnou se vyzkoušet to i v komerční sféře. Ačkoli je to pak pro spoustu lidí kontroverzní, mohou takhle vznikat i velmi kvalitní věci.  

Asi obehraná otázka, ale zeptám se. Máte nějaké nové songy? Bude nové album?
Určitě budou. Teď oslavujeme deset let od vzniku první desky. Od té doby vznikly čtyři desky, na některých se podíleli i Champion Sound. Nyní vzniká něco nového. Kato v jednom kuse popisuje tuny papírů svými nápady, protože jemu se to v hlavě rodí furt, takže nové písničky vznikají a některé mají i konkrétnější podobu. My se snažíme najít cestu, jak se do toho zapojit, Kato nám naslouchá – a tak nějak se to rodí. Co se týče konkrétních časových plánů, tak na základě dřívějších zkušeností nechceme říkat nějaké datum. Všechno má svůj čas a může se stát, že deska vznikne během chvilky, ale může se stát i to, že bude vznikat třeba další dva roky. Ale nejsme ve fázi, že bychom měli jedno dvě dema. Touha po desce tu je a všechno postupně vzniká.

Budeme mít možnost slyšet tyto nové věci na koncertě?
To je zajímavá otázka. Nejspíš ne. Jsou to věci, které procházejí slovním a hudebním soustružením, ale je možné, že v rámci dýdžejského setu před nebo po koncertě něco nového zazní.

Takže si tak trochu otestujete publikum?
Ono se to tak už děje. Kato vždycky s oblibou říká, že rád testuje novou muziku na lidech.  Na akcích, kde hraje i jako DJ, pouští tahle dema a pozoruje, jak se to lidem líbí. Takže šance slyšet nové věci tu je, jen je třeba být pozorný před i po koncertě. Během koncertu budeme hrát především staré věci v novém hávu, protože koncert bude hlavně oslavou výročí desky HDP.  

Jaké hosty uvidíme?
Budou tam lidé, kteří na desce účinkovali: De Zrechts, Dědek a James Cole, a důležité je i to, že budeme mít novou půlku kapely. Máme nového bubeníka a basáka. Na bicích teď hraje Oliver Lipenský a na basu Ondřej Hauser. Momentálně společně pilně zkoušíme a moc se těšíme na koncertování. Starým dobrým věcem dáme nový zvuk. Každý, kdo má rád desku HDP, o nic nepřijde, protože zahrajeme každou pecku v nějaké zajímavé podobě.  

Foto: Alexander Dobrovodský, http://www.mepass.cz/clanky/2475-radimo-champion-sound-prago-union-je-nas-domaci-pristav-rozhovor

Spacemusic Mistr Biospehere

Snila jesm galaktický sen o odletu, přeletu a příletu. Vesmírnou loď řídil ambientní velmistr norský umělec Geir Jenssen známý jako Biosphere společně s českým videomappingovým seskupením The Macula Visuals.

Ponořit se do ambientní muziky nebylo nikdy jednodušší než na koncertu v pražském Planetáriu, které jako by bylo stvořeno pro moment, kdy se v něm nenápadně zjeví elektronický guru Biosphere. Ten jako by ani nechtěl, abychom ho viděli. Jak skromně napochodoval, tak stejně skromně odpochodoval. Mihnul se v prostoru jen tak mimochodem. O to víc zapůsobil koncert, který naservíroval a možná i díky tomu jsme zažili zvláštní pocit: „We had a dream last night, we had the same dream," (track Phantasm z alba Patashnik, hláška z filmu The Krays).

Biosphere posunul svůj arktický ambient společně s vizuálním uskupením The Macula Visuals (!) do velkolepé symfonie galaktických vibrací. Po dobu jedné hodiny se v Planetáriu odehrál vesmírní koncert ve všech svých podobách. Z oblohy plné letadel jsme s The Macula Visuals odletěli raketou k úkazům padajících hvězd, mléčné dráhy či polární záře, k astrologicky numerologickým zákonitostem i k spermickým metaforám až do vnitřního vesmíru člověka přes sondu do srdce. Jednoduše řečeno od vesmírně-galaktických zvuků a vizualizací, přes postupné přibližovaní se zeměkouli až po osobní vesmír člověka. Od arytmického ambientu, přes statické beaty, melodické smyčky, nasamplované dialogy ze scifi snímků, gradaci zvuků, třítaktových i dvoutaktových beatů až po tlukot lidského srdce.  Dvaapadesátiletý Geir Jenssen aka Biosphere  nachystal velkolepou zvukovou seansu. Těžko opsat pocity, které doprovázeli jednotlivé sekvence. Od postupného stupňování napětí a zadržování dechu, přes procitnutí v hlubokém nádechu až po slastný stav beztíže ve  vesmíru zvuků a obrazů. Biosphere nabídl průřez tvorbou, která není úplně k běžnému poslechu. Je k ní třeba zvláštní nálada, pozorné vnímaní, smysl pro experimentální muziku i zálibu v house music. Ovšem na koncertu v Planetáriu jsme toto ambientní přestavení zhltli snáz než by nás pohltila černá díra. Symbióza zvuků, melodií, beatů a vizualizací zapůsobila tak, že tomuto druhu muziky bychom se třeba nechali oddávat pravidelně a snáz jako společnému zpívání odrhovačky Waltzing Matilda při putování v galaktickém bezčase.

autorský text, zveřejněno v mePASS, foto: Michal Hradecký, http://www.mepass.cz/clanky/1746-biosphere-festival-spectaculare 

DJ Tráva /ROZHOVOR/: „Svou hudbou dávám lidem startovací raketu. Jak si ji uřídí, to je jenom jejich ego.“

Jaké byly začátky elektronické taneční scény, které u nás Petr Votava alias DJ Tráva formoval?

Tvoje oficiální kariéra DJe se vyvíjí 20 let.
Je to víc. Hraju od ´91, takže skoro 25, ale je pravda, že živnost na hraní mám 20 let.

Vzpomínáš si na moment, kdy ses rozhodl, že budeš hrát z desek?
Ovlivnily to dvě věci. Jednak jsem navštívil Brighton, kde jsem zažil setkání fanoušků taneční scény snad z celé Anglie. Druhou věcí bylo to, že mě vyhodili z Bunkru, což byl rockový klub a já jsem v něm hrál techno. David Urban, dneska D Smack U Promotion, tehdy odešel na protest se mnou. V té době jsme začali dělat večírky v Roxy.  

Počátky tvé kariéry jsou tedy spjaté s dnes již neexistujícím Bunkrem. V něm ses učil mixovat?
Probíhaly tam začátky mixování vůbec – byl tam jenom jeden gramofon (smích) a pak tam byly cédéčka a kazeťáky. Takže já jsem se učil hrát tak, že jsem pustil cedéčko a na gramofonu jsem srovnal rychlost. Když jsem pak poprvé stál v Roxy před dvěma gramofony, tak to byla pro mě troška španělské vesnice. Takhle jsme se učili všichni. Jediný gramofon Technics byl v Bunkru. Pak, v začátcích Roxy, jsme se učili hrát, dělat party a fungovat na této scéně.   

V té době ještě nebyly parties zaběhnuté jako dnes – já sama jsem zažila šok, když jsem se jako mladá punkáčka ocitla na taneční party a líbilo se mi to. Kamarádi se mi tehdy smáli, že jsem „diskofilní“. Jaké byly reakce lidí na tuto muziku z tvého pohledu?
Reagovali dost rozdílně. Zpočátku po mě házeli půllitry, nadávali, co to hraji za monotónní muziku – to se dělo i u Zoufalců, kde jsem hrál ještě před Bunkrem. V Bunkru jsem pak byl cca dva roky a šel jsem z něho na hodinu.

Pak po nějaké době, začali vycházet časopisy specializující se na taneční scénu. Na Tripmag mnoho lidí dobře vzpomíná. Tvé kompilace, které v něm vycházeli jako příloha, mnozí opatrují jako poklad. Četl sis v něm?
Začali vycházet kolem ´98. Do druhého čísla jsem namíchal modré cédéčko, to byl dokonce přelom ´99/´2000. Těm cédečkám předcházelo asi 5 let hraní. V Roxy jsem hrával minimálně jednou nebo dvakrát v měsíci. Nejdřív byl Shake – to jsem se spojil s kamarády Jardou Krampolem, Michalem Loutkou a Petrem Hoškem a dělali jsme to společně. V té době nebylo tolik lidí, co by dělalo tuhle muziku, všichni jsme se znali, tak jsme se spojili a udělali si klubovou noc. Kolem ´97 – ´98 jsem si pak udělal vlastní party MIX. A jestli jsem ty časopisy četl? Na rovinu? Ne. Nebralo mě, že lidi, kteří ho vytvářeli, podléhali komerčním tlakům. Ty pozdější čísla byly spíš pro puberťáky a mně v té době bylo třicet.  Ale dneska s odstupem času vidím, že ten časopis měl obrovský dosah. Kdybych si to uvědomoval tehdy, tak bych spoustu věcí udělal jinak.

Co tím myslíš? 
Bylo to období, kdy jsme se stranili politiky. Měli jsme plné hlavy drog a rytmu. V té době se vytvářely zákony, s kterými teď nemůžeme hnout… Mysleli jsme si, že si vytvoříme vlastní kulturu a budeme žít mimo tyto věci. To byla chyba. 

V Roxy jsi působil několik let, pak si se ze scény ztratil. Proč?
Měl jsem bouračku a byl jsem deset měsíců v nemocnici. Další rok a půl byla rekonvalescence. Pak jsem se k hraní vrátil a rozhodoval se, co dál. Jestli půjdu jako DJ komerční cestou, nebo si to budu dělat po svém. Já jsem nikdy nechtěl být králem diskoték, od té doby jedu svůj model undergroundu.    

Nyní se do Roxy vracíš oslavit své narozeniny. Můžeme čekat nějaké speciální hosty?
Můj extra host bude zvukový mág Martin Eyerer, jeden ze dvou majitelů RiverSide Studia v Berlíně, kteří jsou muzikou tak deset let před námi. Oproti našim podmínkám je to něco jako jiná planeta.   

V čem je ten rozdíl?
V technice, v zkušenostech a v celkovém přístupu. V porovnání s Němci jsme začínali stejně. První acidky jsme dělali kdysi U Melouna v  ´88/´89, kdy naběhlo tak 50 lidí, zamklo se a tancovalo se celou noc. A to bylo ještě za bolševika. Dá se říct, že pak jsme asi do roku 2000 drželi světový krok, vydávali jsme desky, jezdili jsme po  světě a spíš jsme kulturu vynášeli, než donášeli. Když jsem hrál poprvé v Americe, tak se mě tam ptali, prosím tě, co to hraješ za muziku? To není ani techno, ani trance, ani house. Co to prosím tě je?

Co jsi hrál?
Mix techhousu, dubu a nějakých mých abstrakcí. Ale s odstupem času je vidět v Německu větší vývoj kulturnosti na taneční scéně jako u nás. Němci to dokázali ukočírovat tak, že se jim z toho nestala diskotéka, ale inteligentní klubová zábava s dokonalým zvukem. Nemají to tak komerční jako to máme tady.    

Na tvé narozeninové party taky pokřtíš nové CD. Bude to deephousový projekt?  
Půjde-li všechno, jak má, pokřtíme novou studiovou desku Lazy Lizard, což je projekt s kamarádem  Ristem, kterému jsme se věnovali poslední dva roky. Je to deep techhouse poslechovka –  já tomu říkám hudba do auta.

Jak dlouhý set teď v Roxy odehraješ?
Bude mít dvě hodiny. Od jedenácté do jedné já, do tří Eyeyer, pak bude hrát DJ Raidem a od čtyř zase já.

Na tuto party přijdou i "staří clubbeři". Bude to svým způsobem i dojemné. Těšíš se na to?
Jo, moc. Od známých, kteří x let nikam nechodí, mám slíbeno, že tam přijdou. Tak jsem zvědavý, kdo všechno se objeví. Těším se, že potkám lidi, které jsem dlouho neviděl. Těším se na kamarády, kteří přijedou z Jižní Ameriky i na další lidi, co přijedou do Prahy, s kterými jsme vyrůstali, ale teď se moc často nevídáme.

Nesmíme zapomenout na mladší, nové publikum, noví nadšenci do taneční muziky.
Za poslední rok se mi začalo stávat, že na mě začaly chodit mladší partičky. Zvláštní pro mě je, že tím, jak nevyrostli na cédéčkách z Tripmagů a nezažili devadesátky, jsem pro ně překvapením – takže zažívám znovu to co před dvaceti lety, že znovu někdo objevuje Trávu. Musím říct, že jsem příjemně překvapený, že chodí mladí lidi.

Dnes si lidi mnohem víc vybírájí, na jakou party půjdou. Nejedná se už jen vysloveně o taneční muziku - lidi rádi poslouchají sety na cloudech nebo na živém streamování.
To jsou lidi, kteří si opravdu vybírají, a těch je málo. Ostatní jsou líní a poslouchají rádio.

Tahle hudba je ale svébytná a najde si své posluchače i mimo hlavní proud médií. Třeba v jednom setu zazní něco, po čem se pak lidi pídí, díky čemu narazí na zdroj, na jiného DJe.
Těch je ale opravdu málo. Je to dáno vývojem společnosti u nás i ve světě. Doba je víc komerční a víc spotřební. Lidi i k hudbě přistupují spotřebně. Třeba jednou za mnou přijel DJ, že chce se mnou hrát, že má 20 giga muziky. A to je kámen úrazu – kvantita, ne kvalita. Kdyby mi řekl, že má doma 20 000 desek… Já mám na party nějaké požadavky. Když hraju z digitálu, hraju vlastní věci anebo hraju z desek. Pak když hrají po klubech tihle cédéčkoví DJs, tak se deformuje i publikum.

V tvých setech často vytváříš atmosféru díky etno prvkům, slyšíme v nich vibrafony, zvonečky. Chceš tím, něco říct? 
Používám nástroje, které vytvoří vibraci, jakou chci. Proto mám rád etno věci. Mají v sobě spirit, který dokáže lidi dostat do vnitřního transu. Nechci hrát hitovky, i když by to bylo mnohem jednodušší. Já mám blíž k indiánům než k diskotékám (smích). Pro mě je hudba zvuk a vibrace. Používat je pouze pro zábavu se mi zdá jako plýtvání energií.   

A pak lidi s přehledem pošleš do budoucnosti.
To už je jenom jejich ego a jejich spirit. Já jim dám jenom tu startovací raketu. Jak si ji uřídí, to je jejich osobní věc.

Ráda se ptám hudebníků, jestli mají raději malé klubové prostředí nebo velké publikum. Jak tohle máš ty?
Je v tom velký rozdíl. Nejvíc jsem hrál pro 45 000 lidí a bylo mi to dost nepříjemný. Mockrát jsem hrál pro 10 000 nebo 15 000 a nebavilo mě to. Z jednoho prostého důvodu. Kdyby tam bylo 20 000 mých kamarádů, tak je to v pořádku. Ale tam je 20 000 názorů, každý chce slyšet něco jiného. Mnohem lepší i kvůli energii, komunikaci, zpětné vazbě DJe s lidmi jsou menší kluby. Roxy je pro mě maximum. I to by mohlo být menší. Z pražských klubů je pro mě optimální Dance Floor v Chapeu Rouge. Tam se mi hraje nejlíp, když pustím basy, tak je i cítím.      

Jaká akce se ti vybaví, když řeknu nejlepší party?
Těch dobrých party byla děsná spousta. Ale jasně, mám pár, které byli výjimečné. Do čelního laloku mám vrytý jeden letní festival, co dělal Pepa Sedloň, na jezerech za Prahou. Vystupovali tam tehdy Chemical Brothers a potom jedna party, když hrál Bushwacka v Roxy se mnou na MIXu. Přišlo asi 2500 lidí a tam měl premiéru jeho megahit Love Story. To byla pro mě nezapomenutelná party, na které všechno fungovalo.

Jakou muziku poslouchá DJ Tráva?
Když dělám muziku celou noc, tak pak moc muziku poslouchat nemusím. Ale třeba před týdnem jsem se koukal na koncert Clash, který vytáhli z nějakého archivu. Když doma poslouchám muziku, tak si pustím třeba Dead Can Dance.

Taneční muziku si nepouštíš?
Moc ne. Kromě podcastů u vybraných labelů, abych věděl, co se děje. To mě ale zajímá spíš po technické stránce. A slabost mám už asi 15 let na vzpomínaného Bushwacku. Taky mě baví poslouchat německý underground.

Jak často jezdíš do Německa?
Několikrát za rok.

Jdeš si tam i zapařit?
Jo. Nedávno jsem byl na mejdanu ve Watergate i v Berghainu. Jednou za čas jdu do klubu, ať to vidím i z té druhé strany. 

V poslední době se ze zahraničí do Prahy vracejí mladší DJs, kteří se naučili hrát třeba v Německu nebo v Anglii. Sleduješ současní českou taneční scénu?
Sleduju. Třeba  DJ Schwa – s tím se kamarádím. Bude pro mě dělat remix. On je pro mě taková první vlaštovka z nové generace DJů. Cítím u něho talent i píli. 

A jaké máš profesní plány do budoucna ty?
Tím, že mi teď vyjde album Lazy Lizard, ukončuju jednu práci a začíná mi práce na mé sólové desce, kterou mám rozdělanou a vyjde někdy na podzim. To jsou dvě mety, které mám na letošní rok. Pak když je udělám, tak se seberu a „uteču“ někde do lesů, rozmýšlím i nad tím, že odjedu na nějaký čas do Indie. Víš, mě baví hrát, já bych nejraději hrál každý den, ale ty věci okolo mě drtí – řešení s promotéry, cestování na hraní, z hraní. Svým způsobem je zázrak, že dělám DJe, protože nejsem komunikativní, družný nebo extra společensky založený. Já jsem spíš pravý opak. Chápeš… Takže si občas připadám jak schizofrenik. Na jedné straně bych chtěl utéct někam do pralesa, zahodit telefon a comp, a na druhé straně ten počítač využívám každý den.  Ale za ta léta, co to dělám, se na spoustu věcí dívám jinak.

Jak se na to díváš?
Nepřipadám si chytřejší, ale zkušenější. Některé situace jsem si prošel několikrát a zjistil jsem, jak fungují, že občas musíš vystoupit z toho kruhu… Proto když jsem hrál po bouračce, tak jsem hrál asi rok a pak jsem zase asi na rok přestal. Dostával jsem se do cyklu, v kterém jsem byl před bouračkou a tenhle způsob života jsem nechtěl. Místo toho, abych se vrátil do Prahy jako king, jsem začal hrát po malých klubech a znova se hledal.

autorský text, zveřejněno v mePASS, foto: archiv DJ Trávy, http://www.mepass.cz/clanky/1721-dj-trava-slavi-v-roxy-padesatku-rozhovor

Pavel Rehbereger /ROZHOVOR/: „Pravá kůže má lepší zvuk.“

S Pavlem Rehbergerem (42), tympanistou Pražské komorní filharmonie a Národního divadla jsem se potkala v den, kdy se chystal oslavit uzavření druhého ročníku Akademie múzických umění v Praze. Povídali jsme si o tom, jak moc důležité pro orchestr tympány jsou i o tom, proč raději hraje na kůži než na plastu.

Jako by si charakterizoval tympanistu? 
Je to ten pán, který hraje na ty obrovské kotle a v orchestru je úplně vzadu a úplně nejvýš. Společně s dirigentem vytváří páteř orchestru – jde o rytmickou souhru, kterou se pak orchestr řídí. Určitě to znáš, říká se, že kapela je tak dobrá, jak dobrý je bubeník…  Nebo se taky říká: „Ty jsi tympanista? A jo! To seš ty, co uděláš bum-bum a pak půl hodinu nic?“ (smích).

Projevovala se u tebe láska k bicím už v dětství? „Hrál“ si třeba si jako malý kluk na hrnce a kýble?
Jako dítě jsem ještě k bubnování sklony neměl. Rodiče mě však vedli k muzice. V dětství jsem hrál na piáno. Takže žádný kýble, žádné hrnce. Měl jsem jednu fantastickou paní profesorku na klavír, která mě u klavíru držela asi do třinácti. Pak, když jsem se jednou na první pokus nedostal na konzervatoř, tak jsem se shodou okolností dostal ke kantorovi, který tam v té době učil – k panovi profesorovi Milošovi Veselému – a ten mě připravil k talentovým zkouškám na bicí a pak už se to se mnou táhlo až do teď.  Na klavír jsem už hrál docela dlouho a přišlo mi to zajímavé, zkusit další nástroj.  V té době jsem se pak donutil udělat další zkoušky a vystudoval jsem i varhany, kterým jsem se ale po škole víc nevěnoval.

Potom ses přihlásil na vysokou školu?
To trvalo dalších dvacet let… Dlouho jsem o tom přemýšlel, jestli se mám přihlásit, nebo nemám. Nakonec mě okolnosti donutili. Teď jsem posluchačem Akademie múzických umění a ukončil jsem druhý ročník.

Tympány – i když patří k nejstarším nástrojům na světě – nejsou až tak známé, jako třeba klavír. Mohl bys je stručně představit?
Tympány se v orchestru používají několik století. Nejčastěji se používá základní pár. Dnes už se dají bezpečně přelaďovat, což třeba v baroku možný nebylo.

Přelaďují se pedálem?
Ano, nohy jsou zafixovány v pedálu… a není jiná cesta. (smích).

Slyšela jsem, že blána tympánu je vyráběna buď ze zvířecí kůže, nebo dnes i z PET plastů. Je v nich velký rozdíl?
Dost často účinkuju s barokními soubory a ty se zaměřují na autentickou dobovou interpretaci, tam se nic jiného než přírodní kůže použít nedá. Rozdíl je pak v tom, jestli se jedná o hovězí nebo kozí kůži – když to řeknu lidově, hraje se na krávu nebo na kozu.  Používá se to dodnes. Přední světové orchestry nic jiného nechtějí než přírodní kůži – ta je totiž od té umělé kůže odlišná v barvě tónu i ve spojení s jinými nástroji v orchestru má pravá kůže lepší zvuk.

Kde ještě je můžeme slyšet?                                                                                                                     Dneska jsou psaný i sólový koncerty pro tympány a orchestr. Ty se u nás, ale tolik nepropagují. Spíš je možné slyšet tympány v nějakých komorních skladbách, kde je třeba víc bicích nástrojů a v koncertu jsou sólový místa, kde se mohou tympány prosadit.

Jaký je rozdíl mezi tympanistou a hráčem na bicí?
Když hudebník nastoupí na místo tympanisty, tak se z něj stává tympanista a už nehrává ostatní bicí. Ty jsou obsazeny jinými hráči. Takhle to je rozdělené v orchestrech. Když je potřeba, anebo když jdu hrát mimo divadelní činnost, tak si rád zahraju i na další bicí.

Na kolik tympánů běžně hráváš?
Základ jsou dva, pak podle napsaného partu. Většinou hraju na tři, v divadle i na čtyři. Pak je hraní náročnější, co se přelaďování týče – bez toho, abych tam měl aspoň tři anebo čtyři tympány bych daný part neodehrál. Někdy se přelaďuje i během jedné doby, nebo jednoho půl taktu…

Kdy si se stal profesionálním tympanistou?
V roce 1996 jsem začal působit jako tympanista Pražské komorní filharmonie, o dva roky později jsem se stal členem orchestru Národního divadla.

PFK založil dirigent Jiří Bělohlávek. Spolupracuješ s ním na některých projektech i teď?
Pana Bělohlávka znám velmi dlouho, v podstatě od mého začátku v PKF. I když je v současné době šéfem jiného orchestru, tak spolupráce pokračuje. Třeba vloni jsme měli výroční sezonu 20 let a na začátku této sezony jsme měli tři zásadní koncerty a jeden z nich dirigoval pan Bělohlávek. Na repertoáru jsme měli 9. symfonii od L. V. Beethovena – myslím, že se nám to moc povedlo. Byl to pro mě velký zážitek. Strašně rád hraju Beethovena. Je to pro mě muzika, která je vytesaná ze žuly, neměnil bych v ní ani notu. Co se týče operního repertoáru, velice rád mám Leoše Janáčka, protože jeho muzika je pestrá a je z ní cítit naturální přístup k životu.

Hudební těleso Pražská komorní filharmonie vystupuje ve vícerých prostorech po Praze (třeba Rudolfinum, ale i Forum Karlín nebo NoD). Kde hraješ nejraději?
Nejraději mám pódium v Rudolfíně – Dvořákovu síň. Je to jeden z nejkrásnějších sálů u nás v Praze, je tam velmi dobře slyšet hraní muzikantů okolo sebe a probíhá tam i příjemný kontakt s publikem.  Krásný sál je i Smetanova síň v Obecním domě.  Myslím si však, že Praha by si zasloužila další hudební sál, který by odpovídal dnešním poměrům, protože Dvořáková síň je akusticky nejlepší, ale není až tak velká jako třeba Smetanova síň…

Dramaturgicky je působení PKF rozděleno na několik cílových posluchačů. Jaké publikum tě baví nejvíc?
PKF má abonentní řadu A, která mívá plný sál ve Dvořákové síni, ale co mě v posledních letech baví hodně, to je dětská řada – výchovné koncerty, které přes víkendy probíhají v Rudolfíně. Mají nesmírný ohlas. Na koncertech se představí část orchestru nebo nějaký nástroj formou soutěží nebo zapojením herců a známých osobností. Pro děti to musí být humorný, aby je to zaujalo.

Věnuješ se kromě klasiky i jiným hudebním žánrům?
V současné době mám hodně nabitý pracovní plán v opeře i v Pražský komorní filharmonii a k tomu studium, takže veškerý aktivity musejí jíst na vedlejší kolej, ale velice rád mám taneční muziku. A díky svému tatínkovi, který celý život hraje jazz, mě to táhne i tímto směrem.  V posledních letech je pro mě jedním z nejhezčích klubů na atmosféru i hráčský obsazení Jazz Dock a vynikající je i Prague Jazz Festival v Aghartě. Několik krát do roka si zajdu na i koncert světových jazzových hvězd do Lucerna Music Baru.

autorský text, zveřejněno v mePASS, foto: archiv PKF, http://www.mepass.cz/clanky/2401-pavel-rehbereger-rozhovor?do=rsLogout-setHidden